Pavel Beneš

Objednal jsem teplo a slunce. Tak jsme se tu sešli, na den Saš, Selm, Želislav a Abelardů… na Světovej den kreativity a inovací, Den čaje, Den kešu v čokoládě a Dne, kdy i buldoci jsou hezcí… ano, nejen labráci, i placatý tlamy maj svůj den –  Bulldogs Are Beautiful Day, a nemyslí se tím Sandra Buldok. Mám radost, že tu jste. Milí psi… První Labradosti jsou už vlastně minulost. Vyšly v roce 2020, tehdy jsem vůbec netušil, že už za pár měsíců zlomím svý zatvrzelý odmítání mít dalšího psa, a loni v lednu přibyvší Matylda asi nejen mně nejen život změnila, ale hlavně obohatila. Přestože je to poměrně často dost velká starost, na kterou jsem za těch devět let bez psa rychle zapomněl, tak je to především nesmírná radost, i když na leccos radši zapomeňme, počínaje třeba jí způsobeným otřesem mýho mozku loni v listopadu, kdy jsem nad ránem uklouz po jejích blitkách, přes následně nadvakrát zlomený pravý hlezno, když si mě omotala vodítkem kolem kotníku a vydala se pryč, až třeba po sežraný

Dokončeno… největší voser byl ten Signac – od rána do poledne tečkování. Ale dotečkováno jest, teď zezadu natluču háčky, všechno to venku zafixuju (jasně že protisprejerským filmem, nejsem zvědavej na nějakou Poslední degeneraci), zkatalogizuju, orazím certifikačním štemplem, zabalím a ve čtvrtek nainstaluju. Instalace bude čtvrtfinále, finále a vyhlášení vítězů bude v pátek v půl šestý odpoledne. Bude to bomba, hlavně teda pro psy. Několikrát jsem se přistihl, jak se tomu, jak jsem vtipnej, při práci sám směju. To je asi vrcholná nirvána nás věčně vtipkujících blbečků, smát se sám svýmu ostrovtipu. Ale já se sám sobě směju nahlas, protože… no, prostě, protože mě to baví. V obou smyslech slova – zabavení se, i zábava.      Je to velká radost. Asi se budu opakovat, ale ať udělám cokoli, vždycky při tom v duchu myslím na hrstku lidí, pro který to dělám. Základ je furt stejnej (rodina), a pár těch kolem (ani tahle partička se nijak zvlášť nemění). Při práci přemejšlím, jak zareagujou,

Anastázie? Je tu Anastázie? Nebo Olympie, Oktaviánus či Mstislav? Mstislave, nestyďte se! Takový exotický jméno… A jsme u toho. Vejlety za exoty! Exoti za hranicemi všedních dnů! Kdo si dneska ještě vzpomene na to, jak přesně před 1950 lety – 15. dubna 73 v půl šestý odpoledne – Římani po ročním obléhání konečně dobyli pevnost Masada u Rudýho moře, kam se ukryli poslední příslušníci židovskejch náboženskejch sekt po pádu Jeruzaléma? Aha? Ostudy jste…  Nebo že přesně před sto lety – ve chvíli, kdy se na svět drali budoucí estonskej básník a spisovatel Artur Alliksaar nebo Robert DePugh, americkej biochemik a aktivista, co založil antikomunistickou organizaci Minutemen – se inzulín stal obecně dostupným pro lidi s cukrovkou? To si nepamatujete ani to, že v ten samej den rasově motivovanej požár zapálenej sériovým žhářem zabil v Sacramentu v Kalifornii 10 dětí?! Sakra mento, a co si teda pamatujete?!! Že si už 1080 let připomínáme úmrtí císaře jižního Hanu Liu Bina, to ví každej… ale

Ty pohádky jako takový ( Český Honza , SNDK 1960, vybral a upravil Jiří Horák) stojej za prd, je jich tam kolem šedesáti a všechny začínaj víceméně stejně… … že tatík / král / chudák měl tři syny, a vždycky ten nejmladší se jmenoval Honza / Janek / Jeník / Hondík (?) / Honzíček (z čehož plyne, že chlapi se dřív Jan jmenovali minimálně, protože prvorozenej syn dostával tátovo jméno) a vždycky to byl trouba / hlupák / lenoch / sígr (prostě nechtěnej fracek, kterej mámu s tátou vždycky vyléčil z chutí na nějaký blbnutí v posteli bez ovčího střívka pod vankušem). Dokonce tu je i předloha k Werichovo Třem veteránům … jinak normálka: draci, princezny (zase často tři), kouzelný zvířata a čarodějnice.      Ale!       Ale tenhle slovníček, to je něco!      Kdo ví, že beruškám se říkalo bedruňka ? Nebo co původně znamenaj slova jako čekanka, kalanda, filec, šantava nebo mrňoule ? Aha? Nebo co je pernina? Ochechule? Nístěj? . No, a pak samozřejmě taky nádherný Ladovo ilustrace. Žádnej výběr z ji