Exoti (vernisáž)

Anastázie? Je tu Anastázie? Nebo Olympie, Oktaviánus či Mstislav? Mstislave, nestyďte se! Takový exotický jméno…
A jsme u toho. Vejlety za exoty! Exoti za hranicemi všedních dnů!

Kdo si dneska ještě vzpomene na to, jak přesně před 1950 lety – 15. dubna 73 v půl šestý odpoledne – Římani po ročním obléhání konečně dobyli pevnost Masada u Rudýho moře, kam se ukryli poslední příslušníci židovskejch náboženskejch sekt po pádu Jeruzaléma? Aha? Ostudy jste… 
Nebo že přesně před sto lety – ve chvíli, kdy se na svět drali budoucí estonskej básník a spisovatel Artur Alliksaar nebo Robert DePugh, americkej biochemik a aktivista, co založil antikomunistickou organizaci Minutemen – se inzulín stal obecně dostupným pro lidi s cukrovkou? To si nepamatujete ani to, že v ten samej den rasově motivovanej požár zapálenej sériovým žhářem zabil v Sacramentu v Kalifornii 10 dětí?! Sakra mento, a co si teda pamatujete?!!
Že si už 1080 let připomínáme úmrtí císaře jižního Hanu Liu Bina, to ví každej… ale že jsou dneska Den anime, Banánovej den, Den znakový řeči, Den dialogu… to ne. Ale Světovej den umění, na to si vás užije! Hlavně tyhle exoty…

Představím je pěkně abecedně, aby to bylo korektní.

Elzbieta Grosseová je sochařka z Polska a věnuje se pauzám a pauzákům. Pauzuje a pózuje jí třeba adakta, ať už to znamená cokoli. Jednou prostě odněkud přišel impuls, a začala malovat a vytvářet strukturální obrazy pomocí pauzáku, kterým na plátně modeluje a zplošťuje svý sochařský objekty, který tak tvoří dominantu obrazů. Tento způsob malby s využitím pauzáku jí tak umožňuje tvořit obrazy jak strukturální, tak plastický, natož trojrozměrný.

Petr Alois kníže z Hamplu je citlivej malíř, kterej buď uvažuje o vzniku života, nebo o vlivu Slunce a Měsíce na život samotnej, případně se zamejšlí nad vztahem muže a ženy, o jejich tužbách a dotecích… ale – upřímně – kdo ne?
Stejně jako kterej umělec nehledá abstraktní polohu při svý práci… já třeba často poměrně abstraktně ležím a čučím do stropu, a často mě leccos napadne… nebo vsedě na záchodě, prostě taková klasická životní hamplituda.

Sklenářka Petra Hamplová kupodivu pracuje se sklem, který taví nad sklářským – světe, div se! – hořákem. Tažením a tvarováním tal vznikaj křehký křivky ne nepodobný lineární kresbě, ze který by klidně mohla vytvářet prostorový koláže. Mimo to vine perle a žhavá sklovina ji vzrušuje a baví, což mi vůbec nepřijde jako volovina. Její zdejší dílo je vzpomínka na dobu, kdy byla malá a hlídala ji stará Paulusová, řečená Pauluska, a ta vždycky nad pomerančovým sirupem mezi skleněnejma figurkama ve vitrině ve svátečním pokoji říkala: „Ruka ruku, sper mi je.“

K lidem ze smaltu patří Eva Heřmanská. Neomezuje se formátem, ale experimentuje s vícevrstvým reliéfem ocelovejch a měděnejch plechů nebo vytváří trojrozměrný objekty, oblečený do syrově barevnejch smaltovanejch vrstev. Tématem je vždycky člověk, ať už trpící, anebo strhávanej vířivým pohybem někam do jinýho prostoru či snad nedejbože usilující o dosažení nějakýho vzdálenýho cíle i za cenu sebeobětování, jen pro tu mámivou radost z pohybu.
Počkejte… necejtíte tu vosk? Jo, aha, tím je cejtit Helena Hošková! Na Universitě v Sssexu jím načichla a už jí to zůstalo. Moc toho nenamluví, nechává za sebe mluvit svý díla, schovává se za ně, za nimi se cejtí bezpečně, v tichosti a beze slov, jež prej mohou bejt často pramenem nedorozumění… hm… kdo by to byl řek. Dlouhý hodiny a dny u tkalcovskýho stavu nebo nad miskou s roztaveným voskem jsou možná pro ni nějakou formou meditace, možností zpomalit zběsile uhánějící čas, zastavit Tikťok myšlenek a plně se ponořit do přítomnýho okamžiku, kdoví. Mámím, mámíš, mámí, mámíme… mami.

Počkejte… necejtíte tu vosk? Jo, aha, tím je cejtit Helena Hošková! Na Universitě v Sssexu jím načichla a už jí to zůstalo. Moc toho nenamluví, nechává za sebe mluvit svý díla, schovává se za ně, za nimi se cejtí bezpečně, v tichosti a beze slov, jež prej mohou bejt často pramenem nedorozumění… hm… kdo by to byl řek. Dlouhý hodiny a dny u tkalcovskýho stavu nebo nad miskou s roztaveným voskem jsou možná pro ni nějakou formou meditace, možností zpomalit zběsile uhánějící čas, zastavit Tikťok myšlenek a plně se ponořit do přítomnýho okamžiku, kdoví. Mámím, mámíš, mámí, mámíme… mami.

To takovej plastovej sochař Zdeněk Manina, to je jinej! Možná trpí nedostatkem nápadů, čertví, alei tak objevuje jiný souvislosti a jejich vnímáním se někam posouvá. Někdy i vstane a pokračuje na zdánlivě hotový práci!!! Fakt že jo! Může mít sice dojem, že když sochy dokončí, tak že si žijou vlastním životem, jezděj si po výstavách nebo jsou uskladněný, vytvářej vazby s architekturou i s jinejma artefaktama, ale stejně že si nakonec samy řeknou, jestli je nutný na nich dál pracovat… pak je ale Manina poslechne, jde za nima a maká dál.

Keramička Šárka Radová začala papírovou hmotu používat koncem devadesátejch let, v době, kdy zatoužila vytvářet reliéfy, který v keramice musej bejt malý a tenký, jinak jsou těžký a nepraktický, i rozbitelný. Napadla ji proto jako materiál papírovina, která, když se správně upraví s lepidlem, je plastická stejně dobře jako třeba keramická hlína. Její hrubost a těžko zkrotitelná živelnost jsou výzvou, zvlášť když jedna do tý doby pracuje jenom s jemným porcelánem. Vzniká tak – řečeno slovy teoretika – kontrastní vztah mezi bílým chladem a zemitou strukturou. Já bych to líp neřek.

Čestmír Supška začal svoje Rezavý kvítí vytvářet ve Vermontským Studiovým Centru, který se nachází v poklidným horským městečku Johnson & Johnson nedaleko kanadský hranice.
Pracujou tu umělci ze všech koutů světa. Jednou ráno Česťu pár z nich pozvalo na obhlídku místa, kde se dá nalézt železnej šrot. Tam stála veliká železná polokoule, on na ni zíral a prej pochopil, že ji tam nemůže nechat, i když tehdy neměl žádnou zkušenost s prací s kovovým materiálem. Nějakej filipínskej sochař ho proto naučil svařovat a on pak z polokoule vyřezal ocelovej košík. Vyřezaný části potom skládal na betonový podlaze do stejnejch vzorů, v jakejch byly vyřezaný. 
A pak jednou hodně chcalo a na tý podlaze se vytvořily rezavý otisky kovovejch tvarů… takže se Supška v rezavění našel, i ten ždibíček pověstnýho zalíbení.

To taková tapisérieristka Ivana Urbánková, z tetiny strany od strýce Josefa prasestřenice slavnější Nadi, se věnuje klasickejm, ručně tkanejm sériím tapi na rámu; používá vlnu, někdy jen len a pro osnovu přízi z nedaleký břízy. Jako protiklad k týhle náročný technice zpracovává běžný, až banální témata z každodenního života, zachycující mezilidský vztahy a situace, ve kterejch se člověk ocitá. Její figury jsou opakovaný dokonce donekonečna, pravidelnost opakování je však pouze zdánlivá, protože nekonečno neexistuje, respektivě i když maj Urbánkový tapí série atributy nekonečna, nemá hranice, což ale není totéž co neohraničenost. Nepřítomnost hranic je podmínkou nutnou, nikoli však postačující, a tohle nekonečno lze ztotožnit s neohraničenosti pouze v Eukleidově geometrii, obecně je nutný rozlišovat ne~ a ~konečnost topologickou a metrickou, anžto například kulová plocha (tedy povrch koule) je metricky konečná, ale asymetricky neohraničená. Stejně jako nekonečno. Což dá rozum.

Eva Vejražková svou techniku roztíranýho a překrývanýho suchýho v posteli používala nejen ke skicování, ale i na větší formáty. Barva byla a je pro ni hlavním motivem. Zprvu vyjadřovala prostřednictvím barevnejch proudů svý fyzický prožitky, vyhovovalo jí, že čistej lisovanej sexment je minimálně tlumenej pojidlem nebo ředidlem. Roztíráním po posteli dlaní se uspokojovala, i svou potřebu co nejužšího doteku s brvou. Pozdějc ji fascinovalo barevný světlo, který vydechovaly rozkvétající kytky. Při pohledu do jejich vnitra začala Vejražková objevovat i jejich stavbu a geometrii, a odtud byl už jen kousek k malbám v katedrálních prostorách. Zajímalo ji totiž, jak je barevný světlo procházející okny zachycovaný na konstrukci kleneb a mění se během dne v hlavních, bočních a nočních lodích. Noční loď je filozofickej termín označující loď v noci a je opakem lodí denních, který plujou ve dne. Okamžik přeměny denní lodi v noční je okamžikem zpřístupnění jsoucna vody a ve filozofii se nazývá aqualifikace.

Deset exotů by tu nebylo, nebejt exota nejexotičnějšího, kterým je kurátor, prokurátor, akurátor, demonstrátor, radiátor a konverzátor František Tomík. Bez něj by nebylo exotno, bez něj byste tu nebyli ani vy, ani já, ani my, ani oni, ony, ona a zvratný si se. Bez Tomíka by nebylo nic. Teda – dneska. 
A tady. A teď. 
A Tomík zjistil, že teď, právě v tuhle chvíli, ale jejich času, se na celým světě koná letošní Slow Art Day (neboli Zastav se a čum na kunst), globální akce s jednoduchým posláním: pomoct více lidem objevit radost z pohledu na umění a z lásky k němu. Stačí si vybrat jakýkoli umělecký dílo – třeba támhleten obraz; támhleten! Koukáte na ten vedle, řek jsem támhleten a ne tuten, ten vedle! Ještě kousek doleva! Tak ten jsem myslel! – a věnovat aspoň dvě hodiny jeho prohlížení. 
Když se lidi dlouho koukaj na umělecký dílo, viděj nový obzory a cejtěj osobní spojení, asi jako když v tramvaji půl hodiny čučíte na tu svlečnu před sebou. Nejdůležitější objev, kterej ale udělaj, je, že můžou vidět a zažít kumšt, aniž by na něj byli odborníkem. A to zas odemyká jejich vášeň a kreativitu a pomáhá vytvořit víc milců umění. Akt pomalýho pohledu je radikálně inkluzivní zážitek, ve kterým je každej vítanej. 
A Galerie Zbraslav včetně vás je jen díky Tomíkově nudě u internetů v týhle chvíli jediným oficiálním zástupcem Český republiky v celosvětovým Slow Art Day! 
Děkuju vám za pozornost, a teď bych rád krátce pohovořil o historii obce Zbraslav. 

- - - - - -

Předneseno při vernisáži výstavy Exoti v Galerii Zbraslav, 15. dubna 2023, mezi čtvrt a třičtvrtě na šest, se vstupy zdejšího radního pro kulturu (kterej rozdával květiny) Filipa Touška za účasti aktuálně jednoznačně nejkrásnější starostky českejch úřadů, Kateřiny Pavlíkový, která se furt smála.

- - - - - - -