Pavel Beneš

Včera měla Bára to čtení. Byla to taková seance, vyvolávaly (protože jedinej chlap seděl hodně daleko a hlídal Matyldu) duchy 50. let.  Nebudu tu chválit, jak bezvadně má žena nejlepší mluvila o práci pro Paměť národa, ani to, jak dlouho vydrží číst. Chválím tu především náchodský čtenářky, který se sešly, koupily si po knize a vydržely poslouchat a povídat si víc jak tři hodiny. A chválím Matyldu, která byla celou dobu úplně v klidu a potichu, snad i spala, jen když Bára přečetla jméno jedný z postav Samotářek (ano, chytrý pochopili, že jedna z postav se jmenuje taky Matylda), otevřela to oko, na kterým si zrovna neležela, a zkontrolovala ten jejich kulatej stůl.      Náchodská městská knihovna sídlí v nádherným baráku, kterej si nechal postavit továrník Cyril Bartoň od architekta Otakara Novotnýho, a muselo to bejt teda éňoňůňo bydleníčko… tohle Bářino soirée se konalo v tehdejším obejváku, a pak jsme ještě ve čtyřech hodinu seděli v kanceláři ředitelky v tehdejší Bartoňově ložnici (

… no, to bysme se dneska asi už dost zlobili. Hodně se toho dá najít o tom, jak nás mobily vlastně zkazily. V mnoha ohledech určitě ano (třeba když vidím, jak si dva mlaďoši spolu píšou přes stůl; nebo když ženská se zvědavým děckem v  kočárku nevnímá jeho signály a palcem prohání svoje stejně pitomý kámošky; a nebo když kluk sedí s hezkou holkou a oba čučej do svejch dlaní; o závislosti na všem, co se v nich – v těch mobilech – dá najít a vidět, ani nepsavě), ale jeden velkej bonus to má: naučily spoustu jinak velmi nekreativních – a namnoze i evidentně nevkusnejch – lidí dívat se na svět očima fotografa, přes foťák. Může to bejt naprostej pablb, a stejně aspoň pár vteřin věnuje tomu, aby ta fotka byla aspoň trochu ke koukání (žišmarjá, samozřejmě nepíšu o těch miliardách giga úplně zbytečnejch fotek!)… bez ohledu na to, kolika filtrama ji pak protáhne. Ostatně i já si stokrát za den řeknu, že TOHLE by byla hezká fotka, akorát že já už jsem trošku zmoudřelej a vím, že pak budu ty fotk