Pavel Beneš

Ať žije Letná (10×8 cm, lept) To jsou teda náhody… Dneska jsem vezl dva maminčiny obrazy na spolkovou výstavu v Novoměstský radnici. Při předání, zatímco paní vypisovala příjmovej doklad na účastnickej poplatek, koukám na přihlášku vystavujícího, co přišel přede mnou… a to jméno je mi víc než povědomý. Ptám se, jestli tu ještě je. „Ano, nejspíš tamhle vzadu.“ Za chvilku jsem obrazy nesl do zadní místnosti, jak mi bylo řečeno, a tam nějaká paní byla. Nedalo mi to a zeptal jsem se, jestli je to ona. „Ano, jsem.“ Byla to ona! A teď to přijde: „Já si Vás pamatuju! Dal jste mi tenkrát takovou grafiku s chlapem v rozevřeném kabátě, protože my bydleli naproti Bílkově vile, tyhle chlapi se po Letné toulali a já to asi zmínila.“ Nebudu vás napínat… „Karlička“ Ryvolová, profesorka ruštiny na Umprum v 80. letech. Nejenže i po tolika letech ví, kdo jsem (a to jsem teda v ruštině nevynikal, koukám do indexu, ruština v prváku se neznámkovala, ani Teorie a metodika, kterou paní Ryvolová učila pátý r

  Činnost stejně oblíbená jako každoroční podepisování novoročenek se začátkem prosince… tentokrát padesátkrát podpis, padesátkrát název a padesátkrát pořadový číslo na přední stranu, a na zadní stranu padesátkrát razítko, a do něj název, rozměr, počet barev, počet kusů, rok, techniku, datum vzniku a jméno tiskaře. Bývaly doby, kdy jsem ty razítka vyplňoval postupně, jeden tisk za druhým… poslední roky to už ale dělám snad jednodušejc: napřed jednu kolonku u všech, pak druhou, třetí, čtvrtou a tak dál. Dřív jsem tam dával ještě štempl s adresou. (Včera to ještě byly na zahřátí čtyři exlibris po padesáti kusech, s pořadovým číslem, podpisem a datumem; razítko se naštěstí dozadu nevejde.) Já mám hlavně odjakživa velikou zálibu v razítkách. Třeba za bolševika jsem měl svoje privátní kulatý razítko, a spousta úředníků a přátel mě tehdy varovala, že kulatý razítko smí mít jen několik státem uznanejch institucí. Sice už občas podlehnu pohodlnosti a nechám si udělat trodat, nicméně stále mám