Nebylo důležité vyhrát, ale spřátelit se!
Pozítří skončí olympiáda a mám tak nejvyšší čas unavit čtenáře svými pocity. Dlouhá léta mi sledování olympiád a jiných podujatí nic neříkalo, z Pekingu jsem neviděl ani minutu. Ale co jsem v padesáti začal běhat, sem tam z blbé detektivky rád přepnu na lepší atletiku, je-li (já, s žíněnkou kolem břicha a neatletickou postavou, pokud ovšem silueta vřetene není ideálem atletiky!), nebo na basket či cyklistiku, na tu i jen pro záběry z vrtulníku třeba na francouzské scenérie při Tour, takže často i jen z ryze estetických pohnutek. A teď při olympiádě jsem byl dobrovolně pohlcován třeba chlapským diskařským finále (diskařky jsou bohužel taky takové chlapy, na ty koukat mně přijde úchylné, stejně jako třeba na vzpěračky) – s tím elegantním Íráncem Ehsanem Hadadim pyšným na své svaly či s vítězným rituálem Roberta Hartinga –, a nebo strhujícím finále ženských překážek na sto metrů s euforií Sally Pearson (do níž jsem se v tu ránu zamiloval – narozdíl ode mne si umí lehce poradit s překá...