„Udělejte mi větší prsa, když mám tak malý!“ „A mně menší!!! Ty moje udělejte jí!“

Necelá polovina toho, co jem tu nakreslil.

V sobotu jsem kreslil od dvou poledni do osmi večer na sňatebním veselí pardubický tatérky Terezky Madejový a jejího novomanžela p. Nováka, v nádherným prostředí Hamerskýho mlejna v Českým ráji. 

Neskutečně inspirující skvadra sňatebních hostí… přivlastnil jsem si trojmístný proutěný sofa stranou všeho veselení se, a ještě jsem si ani nevybalil nádobíčko, už si proti mně sedl první pár (avizovali mě před obědem jako jeden ze zlatejch hřebů oslavy), a pak se u mě střídaly dvojice a trojice úžasnejch mladejch lidí (ale ano, i několik starších párů, ba i maminka nevěsty)… jen na novomanželskej pár se nedostalo, pro samou radost z vlastního sezdání se neměli čas si ke mně za modely sednout (outěchou jim může bejt, že jsou aspoň na předsádce NAKRESLENO, když jsem je tam nakreslil na Mintmarketu v Litomyšli letos v dubnu, na základě čehož si mě taky na sobotu objednali).

     Tak třeba paní (označená červeně) se nějak nemohla smířit s názory svýho patrně manžela, a rozzlobeně koulela očima, obracela je v sloup a zarputila špulila rty, a manžel ji furt nabádal, ať se aspoň před panem malířem tváří normálně… a on – sedaje si do sofa – opakoval, ať ho nakreslím, jak vypadá, že ví, že není žádnej krasavec… a když pak kresbu viděl, odcházel mumlaje „Tohle mám bejt já?! Se posral, ne?“, ale pak „Ale jo, jsem to já“.

     Anebo dvojice krásnejch slečen (růžovej puntík) – když si sedaly, ta vpravo (přenádherný oči!) pronesla: „Udělejte mi větší prsa, když mám tak malý!“, na což její korpulentní kamarádka zareagovala: „A mně menší!!! Ty moje udělejte jí!“, což jsem udělal (ale jsem si jistej, že ta s domněle malejma je má krásný).

     Zuzana Kulhanová byla tak fascinovaná tím, že někdo umí kreslit a ještě k tomu levou rukou, že si bez rozmejšlení knihu koupila, a je tak na předsádce taky.

     A byla tam překrásná maminka s chlapečkem, kterej se – kdykoli se ke mně s ním přitočili, jakože bych udělal i je – rozřičel na celý kolo, kopal nožičkama a byl k neutišení, a nepomohlo „Neboj se, pán bude dělat jen písy písy,“ kluk vřískal a plakal, jako bych byl doktor, co mu chce vrtat zoubek nebo jej očkovat.

     Není důvod popisovat, co jsem si všechno z dialogů a trialogů v sofa vyslechl, jako bych tam nebyl, ale bejt stydlín, mám uši rudý a nevím, kam s očima; protože ale stydlín nejsem a baví mě s „modelkama“ rozhovor zapřádat už jen proto, aby se netvářily tak upjatě, s mnohými z nich jsme za ty dvě až tři minuty kreslení probrali často poměrně intimní věci (ty malý a velký prsa byly jen čajíček), o kterejch nejspíš nemluví ani se svými mládenci (bylo zajímavý, že ty nejmohutnější ženy měly vedle sebe křehoučká tintítka, často si víc než na svalech zakládající na rašícím knírku či vystajlované patici nad čelem).

    Zažil jsem tam krásný odpůldne, ač hladov, neb doma jsem se nestihl naobědvat a celou dobu jsem měl pocit, že některou z dobrot z cateringu jsem si ještě nezasloužil (nakonec – mám tu stejnou roli jako hostesky, číšníci nebo kutálka), jen tři kafe jsem si nechal donést; najedl jsem se až v těch osm, kdy se setmělo, já měl v ruce křeč, měl jsem nakreslený všechny, kdo o to stáli, a kdy všichni rozjařeně tančili ve stodole.

     Nakreslil jsem všechny tyhle, plus naprostou většinu z nich ještě extra po těch dvojicích či trojicích – na tacku pro, společně do skicáku pro novomanžele; těch pár tácků tady byl začátek, nebyla pak kapacita si každej kousek fotit, jedni vstávali, druhý si sedali, ledva jsem si stihl dvakrát ořezat tužku. A koupil jsem si, já blbec (jako bych to byl bejval dávno nevěděl!) tácky povoskovaný (!), takže něco na ně nakreslit znamenalo tlačit na tužku, jinak by tam nic nebylo. 

    Takže – kdyby se zas někdo ženil, vdával, pochovával, křtil či jinak se veselil, jsem připravenej nakreslit všechny hosty. Dokud udržím tužku, budu kreslit rád a všude!

 

Sedím tam, co všichni doteď.