Strážnice

Šest a půl hodiny tam (co se mohlo zpozdit, to se zpozdilo… vůbec nechápu, kdo pro Český dráhy ty grafikony sestavuje, všechny spoje se zpožděním už vyjížděj), pět zpátky. Tam ve slunci a teple (a ano, já v saku, baloňáku a šáličce, takže hic ještě před nástupem na Hlaváku), zpátky v dešti, ale s krásnou Ukrajinkou přes uličku (vlaku narvanýho k prasknutí; třikrát jsem si přesedal, vždycky se nade mnou objevil někdo s místenkou).

    Ty chlapi tak nádherně hráli! A lidi mně zas tleskali, když jsem je předtím párkrát rozesmál, ačkoli jsem mluvil o tátovi, kterej bude mít ve středu první výročí. Báječná paní Floriánová mě napájela strážnickým burčákem a přikrmovala báleškama, a krasná paní Kučerová byla zase tou nejhezčí. 

Stálo to za tu štrapác, a děkuju za tuhle možnost!

- - - - - - - - - -

Tohle jsem tam říkal:

Není od věci vzpomenout dnešní výročí – totiž krásný 440. narozeniny by dnes oslavila rakouská arcivévodkyně Eleonora Habsburská, a na den přesně před 1260 lety zhruba touto dobou zahájila hasanidská větev Alidů vedená Muhammadem al-Nafs al-Zakiyyou svý povstání proti Abbásovskému chalífátu. 
	Ale hlavně je to – jeden za 418, a druhý bez dvou za 420 – taky 5020 týdnů, a tedy 418 let a tři tejdny, co do zdejší bratrský školy začal chodit malej Honzík Amosek Komenskejch-Szegesů! Nebejt bezmála 352 let po smrti, jistě by svý rodi-če Martina a Annu Segešojc na tuhle vernisáž dotáhl, zvlášť když s ním Karel Beneš udělal v roce 1992 u příležitosti Amosovejch nedožitejch 400. narozenin poštovní známku. 
	Čímž jsem se oslím můstkem přehoupl k autorovi vystavenejch děl, mýmu tátovi Karlu Benešovi, vlčnovskýmu rodáku a čestnýmu občanu obce, akademickýmu malíři a Moravákovi tělem i tuší, srdcem i tužkou, duší i šábrem. 

Už jsem říkal ve Vlčnově, že nijak zásadně jsem tátovu moravskýmu vlivu nepropadl, že to až teď, s věkem, objevuju tenhle úžasnej kraj, a zjišťuju, co všechno jsem já blbec ignoroval a oč jsem přišel. 

Nicméně, Strážnici jsem zamlada věnoval víc pozornosti než tomu Vlčnovu – jezdil jsem sem strašně rád na ty vaše festivaly. Nijak zvlášť mě nebraly estrády na pódiích se všema souborama lidovejch tanců, mnohem raději jsem do sebe lil víno u stánků – to víte, Pražák! – a zevloval u separátních improvizovanejch džemů v zámeckým parku, kde jsem se v sobotu a v neděli dopoledne probouzel s kocovinou a hlavou třeštící z mixu všeho, co večer předtím teklo. Byl jsem tu takhle třikrát a minimálně jednou jsme si nad ránem potykali s Jožkou Černým. 
	Do těch ranních soirée jsem se většinou vtíral tak, že dokud jsem udržel tužku a jakžtakž ostře viděl, kreslil jsem krásný holky – než se nevytratily do tmy s šohajema kvalit jinších, než jakejma jsem tam šermoval já – a pak muzikanty. Všechny ty kresbičky jsem hned rozdával, holkám proto, abych je sbalil (marně), muzikantům, aby mě nevyhnali (nevyhnali, naopak, napájeli mě, dokud bylo čím). A samozřejmě jsem byl štajf z toho, jak hráli, jak se k nim přidávali náhodně kolem se potácející jiný muzikanti, jak všem bylo jedno, co bude zejtra, protože žili okamžikem a současností. Nikdy jsem pak už nezažil takhle nádherně spontánní hraní (teda kromě Velký nad Veličkou, kam jsem poctivě jezdil taky, ze stejnejch pohnutek a se stejným skórem úspěšnosti u holek i opiček ze zoufalství).

Pro strážnickej festival dělal táta několik plakátů, dva se mnou: já písmo, on kresbu. Patřej k tomu nejlepšímu, co jsme spolu udělali, byť jsme toho jako vejtvarové společně jinak moc neudělali. Ale on byl vždycky s maminkou mým prvním kritikem, stejně jako my zas jeho, když přivezl z dílny první tisk svý nový grafiky, často s nějakejma lidma v krojích nebo s nějakou holkou s růží v puse, že prej je to král… ale copak takhle vypadá král?! Korunu, žezlo a jabko má jako teda kde jako?!! 
	
Kdo z vás mýho tátu a jeho práci nezná, takovejm z vás povídám o nějakým chlapíkovi, kterej celej život věnoval práci s tematikou vašeho kraje, a když se u nás sešli on a jeho bráchové s tetama Vlastama, zpívali pak celej večer. 
	Táta zpíval tiše, jemně, nejradši balady… to prostřední Fera začal zhurta, ale rychle vadl a po pár písničkách vždycky v křesle usnul a jeho Vlasta se pak na něj celou dobu mračila; jen nejstarší Joža dokázal zpívat až do konce, chvílema teda neskutečně falešně, ale s o to větší vervou. Jeho Vlasta pokaždý zpívala s rukama sepjatýma v klíně a s očima vyvrácenýma ke stropu (asi jako že k nebi) a po každý písničce chápavě pokývala hlavou s povzdechem, že „zkrátka a dobře, tož u nás v Poštornej…“ 

Od první chvíle, kdy jsme s maminkou začali dávat dohromady tuhle výstavu pro Vlčnov, věděli jsme, že chceme vystavit tátovo práce, který vystavený buď ještě nikdy nebyly, a nebo už tak dávno, že pamětníci prostě už nejsou. Hlavně ale práce nějak zásadně spjatý zejména s tímhle krajem, takže věci vzniklý v době, kdy tu tatínek ještě žil nebo sem dojížděl častěji než později, kdy se oženil a usadil se v Praze.
	A maminka, jak už pár posledních let systematicky řadí jednu tátovu práci za druhou do přesný chronologie, začala z desek a šuplat vytahovat na světlo boží poklady, o nichž jsem neměl tušení, jako třeba studie hlav sousedů nebo místních děvčat, podmalby na skle nebo jen škicy v ušmudlaným notýsku… a zdaleka nebylo lze vystavit všechno, tohle je skutečně jen výběr, zbylej desetinásobek zůstane už prostě navěky skrytej světu. 
Vybírali jsme proto věci s tematikou tohohle kraje a světa, kterej je stále světem pro sebe sama, světem vojáckejch balad, ztracenejch lásek, utonulejch milenek, nedoceněnejch hudců a libozvučnejch tónů a melodií, který tu znějí odjakživa a který neslyšet a neposlouchat byla jedna z největších pitomostí, jichž jsem se dopouštěl. 

Ve středu to bude rok, co táta umřel. Bylo mu 89 let, a poslední tejdny se nám ztrácel ve svým světě vzpomínek na dětství a mládí. Ještě o pár měsíců dřív na nás zničehonic začal mluvit rusky, a to tak, že pořád. Nic neřekl česky, a maminka z toho byla nesvá, rusky se nikdy nenaučila a Rusáky má ráda asi tak jo Fricky dodnes. Táta pak najednou přešaltoval na němčinu, tam už se maminka chytala, zato já se sestrou ne. Když se vrátil k češtině, byl už jednou nohou na druhým břehu a ten náš břeh mu už byl úplně cizí. Odešel den po maminčinejch 92. narozeninách, určitě proto, aby nám nezkazil tradiční kafe a dorty… 
	To výročí zmiňuju jen proto, že to tak nějak akorát vyšlo, sejít se tady dneska kvůli němu. Ale jak všichni říkaj „on nás určitě vidí“, tak tomu tady nevěřte, táta tam nahoře ruší božský ticho skřípáním svýho šábru po nějakým božím šutru, což byl zvuk, kterej aspoň mně teda rval uši… a že těch rytin za svůj světskej život táta udělal!

Jsem rád, že tu jsem… i když teda pod pojmem Strážnice si furt častějc představím hezkou policajtku, která mi promine blbý parkování.

Děkuju vám za trpělivou pozornost a za to, že tu jste taky.

Poutač před kulturním domem Strážničan

Strážnická cimbálová muzika Michala Miltáka

Je senzační, že přišli.

Báječná paní Floriánová mě napájela strážnickým burčákem a přikrmovala báleškama.

Ty chlapi tak nádherně hráli!