Tradice jdou do …

To je tak ohavnej zlozvyk, dělat „jakože dětem“ Mikuláše x dní před a x dní po 5. prosinci… když vlastně jde ale jen o to, vydělat si i tam, kde rodiče mají důležitější program než udělat dětem hezkej večer. Hlavně si co nejvíc vydělat… dítě 7. prosince zažvatlá, že „Mikuláš štlatil plášť a Mikuláška šukni“ a kšeft je splněnej a prachy v kapse.

Pak už stačí jen nemít čas 24. prosince, a Ježíšek holt přiletí na svatýho Štěpána, pokud tu nebyl už na Šimona. A protože se musí s kámošema na chatu nebo celá famílie na prodlouženej víkend v Dubaji, tak zajíček nechá velikonoční nadílku za gaučem už na Zelenej čtvrtek.
    Tradice jdou do prdele; Santa vyštval Ježuchu, cumel Valentýn zapatlal půlku února, Dušičky zmizej ve vydlabanejch dýních a Den dětí se změnil na Týden dětí. Uštvaný rodiče nemaj čas udělat dětem tři nebo čtyři konkrétní večery v roce hezčí než jiný, a děti třídenní rozptyl svátků pozdějc roztáhnou u těch svejch na tejden.
    Jsou chvíle, kdy jsem vděčnej za dětství v šedivým totáči, protože jsem se mohl těšit na určitý dny napsaný v kalendáři a hlavně v češtině a beze změn desítky let (a ne, děda Mráz tam nebyl), na svátky, který všichni rozumný lidi ctili a drželi. Mikuláš prostě chodil večer 5. prosince, a ráno byla za oknem punčocha s burákama, pomerančem, jablkama a nějakou čokoládou, a nikdo nás nemusel strašit, notabene aby za to rodiče platili. Když k nám zašli, byl to náš svátek, když ne, vyběhli jsme za nima ven a šli kousek s nima. Nešlo o peníze, důležitý byly tajemnost, atmosféra a vědomí blížících se Vánoc a prázdnin.

Je hezký, když se tradice drží. Ještě hezčí by bylo, kdyby se držely v konkrétní den, a ne tehdy, kdy se to hodí rodičům. Tyhle svátky nejsou pro ně, ale pro jejich děti. Tři, čtyři za rok… je fakt takovej problém udělat si na ně čas?