Tak akorát

 

Tak akorát… to mi připomíná, že jsem míval zamlada, když se v Česku rozjížděl kapitalismus a kuponový knihkupectví bylo na každým rohu, živnost se zkratkou E.D.A., jednak jakože EDUARD (když si mě lidi za komárů pletli s exprezidentem), a jednak že co udělám, to je ELEGANTNÍ – DOKONALÉ – AKORÁT, prostě že jsem nejlepší. Ta ješitnost mi vydržela dodnes, ta značka bohužel taky, nějak ji někdo kompetentní z databází ne a ne vymazat. Ovšem, dost už o mně, nejste tu kvůli Benešovi… je tu Tomík.

Když si do googlu zadáte hledat heslo TOMÍK, budete čubrnět, čím vším tady pan autor je, on se totiž nezdá:
Tomík na nádobí, od dvacky vejš;
Tomík na cestách a na všech pultech knihkupectví;
Tomík omalovánka, za 15 korunek;
Dědská skupina Tomík v Týništi nad Orlicí;
Sobík Tomík sedící, za 117 bez DPH;
Želetava Tomík; 40–60 kaček;
Vodní sloupek Tomík, za necelejch patnáct tisíc;
Dědský zahradní domeček Tomík za desítku;
Dědský hrneček Tomík za tři kila
Karnevalový kostým Tomíka, pro chlapce ve věku 4–6 let,
za štyrystapade;
Tut Tut autíčko Tomík, taky za štyrystapade;
Časopis Tomík, k objednání na www čmoudík cz;
Svítící povlečení Tomík v balónu, pětsetpade;
Chata Tomík v jedovnický Riviéře na jižní Moravě;
Kretonová látka Prasátko Tomík, bratru za 400;
Komoda Tomík, zútulní za šest táců každý dětský pokojíček;
Dřevěná malovaná písmenka Tomík, za stovku;
Český porcelánový hrnek Tomík, za pajcku;
Set semišovejch obojků Tomík, 166 za kus;
a to nemluvím o Gmini lacláčovejch tepláčkách Tomík z kolekce Krtek, jičínským obchůdku Bambíno Tomík, dědským pískovišti TOMÍK 120 × 120 cm, nebo o 20cm plyšovým tučňáčku Tomík… prostě – udělal si ze svýho příjmení byznys, mladý tomu říkaj MERČ, a na nás je ho zmerčit a dát tak Františkovi vydělat.
    Co vám google nenabídne, je Tomík jako synonymum duše… espritu… esence umění a krásna. Protože František Tomík (ročník 49, tuším, že?) obohacuje svět obrazy, který
v sobě tyhle veskrze estetický prvky nesou, ať už použitejma barvana, kvalitou plátna, bělobou šepsu, pevností blindrámu nebo zaklíněním klínků… o tom, co je na nich vidět, nemluvě.
    Tomíkovy obrazy jsou takovou poezií pověšenou na hřebík.
    I proto tu několikrát budu citovat z kritikama velmi ceněné, leč již vyprodané, Františkovy básnické sbírky „Tomík ho teda vyndej, bejby“, a zde poprvé:

„Moje skvělé obrázky
fungujou jak odrazky
nebo jako blatníky
zacákané od lásky.“
    Až by bylo lze slzičce dovolit, aby ukápla, že? Poetika Tomíkových maleb spočívá právě v tý těžko definovatelný neuchopitelnosti poznání, modifikovaný absolutnem mystéria kontraverza, sami všichni přece víte, jak složitý je přijmout sebe a svou minulost s vědomím libidárního kadmio-ultramarinálního jsoucna pod dohledem Nejvyššího… natož (ukázat) nejnižšího! A František Tomík nám tuhle sebereputaci zrovna neusnadňuje, ale to je v pořádku, není smyslem umění vyvolávat transmagorický subverzivní asociace, není jeho smyslem pudit nás k tlaku, až vše nepodstatný opustí epizickou kariagentrikální umanutost lidskýho fantastercia… však taky kam bychom došli, nevnímat koloběh prachvatu a pomíjivost bikvadia moci.
    Ostatně, i k tomu se František vyjádřil, básní „Kyanid“:
„Chtěl bych říct,
že s kyanidem
s klidem
k lidem
dem
vstříc.“
    Svět se skrze Tomíkovy obrazy – ale i plastiky a urbanistický řešení metropolí, který ovšem Tomík zásadně nevystavuje – jeví jako mystickej vesmír na Zemi. Jako Atlantida uprostřed pouště, jako farfiol mezi řádkama brambor. Malej zázrak.
Ano. Malej zázrak. (ukazovák)
    Kdyby nebyl tak malej – myslím autora –, ale normálně rostlej, nebylo by třeba jej jmenovat zdrobnělinkami, ale řeklo by se normálně: Františ Tom. Jenže… to máte to KDYBY.
„Kdyby ryby chyby dělaly
Zdi by v Zdiby se bělaly
Že ryby chyby nedělaj
za to nikdo nemůže
ani Bajkajlaj
ajajaj,“ zveršoval František svou extistenciálně-machiavelistickou touhu po nirváně za paravánem karavánu.
    My všichni, kteří Františka Tomíka známe jako já svoje boty sedmačtyřicítky – a to nechcete vidět! –, víme, jak snadný je podlehnout kouzlu jeho obrazů, jak spontánně a bezděčně lze propadnout tajemnu jeho černě a vidět svět černě, s několika barevnejma akcentama a věrně realitě světa, nezměrně mnohasměrně a poměrně důvěrně a mně mírně netoporně, ode mě rovnoměrně severně a jak hovno v herně a škorně v sběrně…
a tenhle žvást a mouder odér nějak smysluplně utnout, abych se nezamotal a vás nezahltil rozborem Tomíkova světa, zevrubně a niterně.
    Dneska je populární obstruovat… někdo prostě z dlouhý chvíle obstruuje, zatímco jinej – nebo jiná, a mnohdy nedobrovolně – konstruuje, instruuje, menstruuje, kastruuje, polstruuje, ministruuje, a nebo jen obyčejně zdržuuje.
František jde s dobou, a proto vystavuuje.
    A já to tu jen zahajuuju. Děkuuju za pozornost.

(Fratišek Tomík – Tak akorát; Galerie 9, Praha-Vysočany)