Virt

Protože jsem Čech, jsem i muzikant. O tom, jak jsem se snažil prorazit ve Švehlíku jako klarinetista (se znalostí dvou skladeb: „Ta slepička kropenatá“ a „Už z hor zní zvon“), se můžu rozepsat jinde. Tady jde o nástroj, řečeno s Hurvínkem, „strunný, drnkací a dlouhokrký, chacháá“.

Měl jsem několik kytar… především tři klasické (devět let jsem chodil na kytaru, ke konci jsem hrál poměrně složité věci od Carulliho), z nichž dvě zlikvidovaly moje děti; pak elektrické: černý Uragan (kdysi, z úžasného hudebního sekáče na Národní, dnes tam prodávají čaje, v koutě hned vedle pomníku) a nedávno černou Squier; basy černou Jolanu (posléze s vytrhanými pražci, jakože fretless; kdysi jsem ji půjčil někomu z DeLaminatoru, čímž zmizela… ostatně jako ten Uragan včetně fantastického boosteru Roland) a bílého Vikomta kdysi (toho Vikomta si půjčoval Mejla), a nedávno Fender Squier (tu má teď Eva Turnová, i s kombem). Neřešme, proč jsem je měl a co jsem na nich uměl nebo neuměl, ostatně jako puberťák jsem byl stydlín a na základce jsem ne výletech kytaru jakživo nevytáhl, možná ani nikdo nevěděl, že hraju Carulliho, na zadních sedadlech autobusů vždycky vítězil nějakej jouda s třema akordama a Olympikem… a ano, v MG jsem na basu válel asi tolik, jako pozdějc v Křiku na ságo. Co je podstatné, je to, že jsem před tím vším sestrojil (sešrouboval a stloukl) legendární nástroj, jehož existenci co chvíli připomene maminka (bože, jak já nesnášel to její „Pevlíčku, a co kdybys ném zahrél na tu kytéru,“ protože je z Klatovska… moje sestra Petra tohle poslouchala taky, jen s „pijénem“)!
    Támhle na skříni se na moje lepší drnkací časy už dva roky těší ukulele…
    Fotka se nezachovala, ale tvar a pár detailů kupodivu v mojí hlavě a ve vzpomínkách ano. Jmenoval se VIRT (hádejte, proč asi) a vypadal takhle (nejsou vidět spousty hřebíků a šroubků):