To za nás se bruslilo ještě skutečně, na opravdovým plastu, a ne jen virtuálně, jako teď…
Helejte… jsem z toho sněhu nadšenej. Takhle vypadaly zimy, když jsem byl malej.
Ze školy jsme letěli domů, úkoly musely počkat, bafnout sáně nebo boby (původně prkýnko s polštářkem nahoře a šlajfkama dole, na ledovku) a alou do Klamovky. Tam jsme sjížděli po cestičce od Podbělohorský dolů k Plzeňský, na západní straně parku. Protože to je řádskej krpál, byl to fofr, zvlášť když to byla ta ledovka. Nejeden z nás to dole neubrzdil a žuchnul ze zídky dolů na ulici. Tehdy ještě fungovaly Kotce s armádním výprodejem, a tam mi táta koupil za 15 korun takovou tu plátěnou tankistickou kuklu, s výztužema, aby se tankista v tanku neumlátil, a to jsem byl velkej frajer, mezi ostatníma v kulichách s bambulema. V tý jsem taky jednou nezvlád rejdování a skoro dole zalít pod lavičku, co tam jediná leta byla mezi dvěma lipama, hezky jsem se tehdy pomlátil. Ale na odchod domů to zas nebylo, jezdilo se dál, každej den dlouho do tmy.
A když ještě nebyl led, byly to plastový boby, rohačky nebo „závoďácký“ sáně pro jednoho (kam se ale v klidu narvali i tři), a kdo neměl nebo si zapomněl doma, vzal zavděk kusem igelitu. Ostatně, i na tehdejších školních aktovkách se dalo dobře jezdit. Drandili jsme loukou dolů, a mezi náma lyžaři, jejichž rodiny neměly na Špindl… s bowdenovým vázáním (kandahárem) a v gumovejch lyžákách a s bambusovejma hůlkama (já se jednou jako dítě v nich zauzloval na Rudě, žádný bezpečnostní vázání to nebylo, kam šla lyže, tam šla noha, a lyžování jsem pak furt už jen nenáviděl). Všude křik („Já jsem Fitypaldy! A já Stuart! Sévrt! Regacóny! Lauda!“), sem tam slzy („Ty si blbej, nemůžeš jet jinudy?“) nebo vztek („A já mám hezčí, krávo pitomá!“), minimum rodičů (byli rádi, že nás mají z krku), spousta sněhuláků.
Jako s miminem se mnou maminka sáňkovala na Šmukýřce, kde jsme tehdy bydleli v Kvapilově ulici… a zase: dneska tam všude stojej činžáky.
Dneska je velký haló, jak děti můžou bruslit na umělejch kluzištích… tvl, na takovým kousku plastu povinně furt dokola?! (Takhle jsme ještě rok nebo dva povinně korzovali o velký přestávce po chodbě školy.) Co je to proti tomu, když správce postříkal velký hřiště Na Okrouhlíku a bruslili jsme tam křížem krážem, i plácky na hokej se našly mezi prolejzačkama. Několikrát taky zamrzly louže v Klamovce u sokolovny, mezi stromama, a to bylo taky dobrodrůžo. Nebo jsme chodili (pěšky) nahoru pod Strahov, říkalo se tam Na bažinkách (dávno tam je taky zástavba), byla to spousta propojenejch velkejch nebo ještě větších louží mezi skalkama, houštinama a klečí, takový pidiholandsko. A pak samozřejmě na ty tři rybníky v Motole. A nebo na už dávno zrušenou požární nádrž pod tím Okrouhlíkem. Dneska maj bruslaři plastovej oválek a za prachy…
Je hezký si takhle zavzpomínat… vybavujou se další a další odnože, příběhy se zimou nesouvisející. Děti těch dnešních bruslařů nejspíš budou vzpomínat „jó, to za nás se bruslilo ještě skutečně, na opravdovým plastu, a ne jen virtuálně, jako teď…“.
Takhle nějak si Klamovku pamatuju. Včetně inkriminovaný lavičky… |
Na takových bobech, jen bez polstrování, jsme drandili po zamrzlém potoku protékajícím Studénkou. Tam, kde potok křižoval silnici, jsme se museli včas sehnout, abychom hlavou nenarazili do betonové roury, kdepak tankistické kukly. Potrubím se muselo projíždět po břiše, s nosem kousek nad ledem. Naštěstí potok v zimě páchl o něco méně než obvykle.
OdpovědětVymazatMy jsme se v Uherském Ostrohu vždycky těšili, až zamrzne potok a už jsme byli Farda, Machač, Nedomanský. A mydlili jsme to doma vyrobenýma hokejkama hlava nehlava. Nebo náš učitel tělocviku celou noc hadicí stříkal betonové hřiště vedle školy, aby jsme v tělocviku mohli bruslívat a já jsem se svojí první láskou snil, že jsme sourozenci Romanovi :)
OdpovědětVymazat