Kolmo 22. listopadu 2026

Asi jedna z posledních vyjížděk, protože – podobně jako „jakýsi pan Edser, který nikdy nejezdí za šera, si model Bugatti Royal objednal bez světlometů“ (Automobily včera, dnes a zítra, 1966) – nechci jezdit v dešti, mokru, čvachtanici a břečce, natož pak ve sněhu (což mi připomíná, že jako děti jsme si s kamarádama chtěli udělat z kol, po vzoru závodů na ledový plochý dráze, zimní kola, a pneumatiky jsme si propíchali papírákama… asi je jasný, kolik jsme toho ujeli).

A přitom včera to vypadalo, že by stejně mělo bejt i dneska… ale nebylo – zima, vítr, zataženo. Ale i tak jsem spokojenej.
     Stát u Berounky a slyšet po všech těch měsících sucha šumění tekoucí řeky byl krásnej moment. Podobně krásná byla i chvíle, kdy jsem se usmál na uštvanou mladou hezkou cyklistku v protisměru, která vypnula a usmála se taky, a pak zastavila a koukala za mnou. Nevím, na co myslela ona, ale mně bylo dobře, že jsem jí dal důvod odpočinout si.
     Nic mi při jízdě nevadí, jen ty nekonečný nudle. Kdyby na to přišlo, moh bych smrkat imrvére… ale jinak než do šnuptýchlu to neumím, a musím mít hadrovej, protože papírový mi rozdíraj můj nosánek.Takže stojím každou chvíli.
     Jo, a za Radotínem jsem se zamyslel a uvědomil si, že si vůbec nepamatuju, že bych cestou zpátky míjel několik zásadních míst, který jsem míjel cestou tam… a vrtalo mi to hlavou tak dlouho, až mi došlo, že zpátky jsem přece jel přes Lipence a Zbraslav, takže ty místa jsem prostě nemíjel! Takhle moudrej jsem.  

Ale že by bylo stejně nádherně jako včera, to ne.

Dědek v Černošicích přemejšlí, jestli jet zpátky stejnou trasou, nebo přes Zbraslav A až při odchodu si všiml obrovskýho hovna přímo před sebou…

Takováhla rovinka je pro mě vždycky (zejména jako pro běžce) deprimující… žádnej konec.

Hele, ale furt dobrý!


Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Něco spolu musíme udělat

Zas byla na půdě

První Beneš se narodil kolem 2300 př. n. l.