Pavel Beneš

„Co kdybychom oslavili dnešní svátek jako pejsek a kočička v té Čapkovo knížce?“ zeptala se pejska kočička. „Báječný nápad, kočičko,“ pochválil kočičku pejsek. „Ale to bychom muselí mít ty vlaječky,“ řekla po chvilce kočička. „Aha. A protože je nemáme, museli bychom si je vyrobit,“ řekl pejsek. „Skvělý nápad, pejsku!“ pochválila pejska kočička a odešla do kuchyně. „Anebo bychom se na to mohli vysrat,“ řekl po chvilce pejsek.

Helejte, to zas byla storka. Byl jsem včera u mámy (před tou Zbraslaví), poudáme si, a ona se furt tak ošívá a něco má na srdci, jen to ne ane dostat na ten jazyk. Až za chvilku… „Byla jsem na půdě.“ Zakázal jsem jí totiž tam po tom žebříku lézt, naposlad tam byla loni, však jsem to tu někde psal… třídila tam věci, leccos „nějak“ dostala dolů, radši nevědět. „Mami!…,“ ale vlastně jsem nechtěl slyšet podrobnosti. „Tam ti je bordel… a těch starejch knih, hlavně dědovo, s jeho ilustracema, nejvíc slovenskejch… ale třeba taky bedna starejch desek, ještě s Carusem, těch tvrdejch se psem.“  „Hele, příště tam vylezu a nanosím to dolů.“ „No… ono už i tohle je zčásti dole… chci to taky trochu probrat a roztřídit.“ Radši jsem si dal zmrzlou švestkovou buchtu. „Někdo mi poradil, abych ty buchty před dopečením potřela rumem, jsou pak vláčnější. A abych tam dala celý švestky a do nich lžičku klevery… jaký jsou?“ „Senzační, mami.“ Všechno je lepší než představa, jak 96letá babka leze po žebříku ...

  Včera jsem v dílně dal NAKRESLENO kolegovi a příteli Jiřímu Suchýmu. A až mě udivilo, jakou měl radost a jak byl dojatej.   Dárkem jsem ho vyrušil z psaní hry, na kterou ale nad knihou na hodně dlouho zapomněl, zvlášť když jsem mu ukázal dvoustranu kreseb ze Semaforu, kde jsem v roce 1987 kreslil na zkouškách Vetešníka. „Jéje… Datel…,“ hlesl a ty jednotlivý tváře hladil prstama a pak už jen mlčel. Připomíná mi tátu: nejen těma bílejma řídnoucíma vláskama, ale třeba i tím, jak mu sedí brejle na nose nakřivo. A očima, těma odjakživa – úplně stejnej pohled, stejná pomněnková modř a stejnej zájem o všechno, co se děje kolem. Neumím si v takovejch chvílích říct o společnou fotku, nebo i jen vytáhnout mobil a vyfotit si nás. Nějak mám pocit, že bych aranží tváří narušil intimitu okamžiku, anebo možná si ten zážitek chci nechat jen pro sebe. Na jednu stranu se nemůžu chlubit setkáním se s celebritou (mj. Cale s Rauschenbergem v Bobúru, Kylián v LaFabrice, Forman, Havel, Mejla Hlav...

Matylda ho hlídá svědomitě.   Tak je to u mě se vším… abych trošku ušetřil, objednal jsem si skvělý kolo v akci v Opavě. Ale posílaj mi ho z Německa, takže ve výsledku je dražší než totéž bez slevy. Před třema rokama jsem prodal nosiče kol na střechu… a zbavil se i kol, protože jsem si myslel, že s nima končím. Teď jsem si ten samej nosič koupil znova, a jasně, podražily, potvůrky. A aby toho nebylo málo, chlápek, co mi nosič dával dokupy, mi připomněl, kolikrát jsem si nejspíš přiskříp prsty do takovýho toho zacvakávacího pochystátoru, no jo, jasně, mnohokrát, povídám… takže mě odvedl kousek vedle, tenhle nosič že je trochu dražší, ale zas pohodička manipulace… no, tak holt mám ten dražší. (Ale zas jsem se dozvěděl, že drážky na přičníkách nejsou jen kvůli šroubkům, ale že se do nich dají zasunout ty nosiče a daly se i tehdy, stejně jako střešní box, zatímco já obojí vždycky fixoval přes nějaký packy, který v balení byly vždycky jen jako nouzovka.)      Kolo bylo ob...

Vinnetou: „Ví Old Shatterhand, kterého dne jsem se s ním chtěl shledat?“  Old Shatterhand: „Ano.“  Vinnetou: „Cítí se dost silný, aby zemřel u mučednického kůlu?“  Old Shatterhand: „Ano.“  Vinnetou: „Kanoe Old Shatterhanda bude děravá jako ústa staré ženy.“  Sam Hawkins: „Jsem to ale nezdvořák! Chtějí mě skalpovat a já jim nemám na hlavě co nabídnout.“  Tangua: „Čekat dvě slunce. Pak nepřítel.“  Vinnetou: „Old Shatterhand bude nyní spoután.“  Old Shatterhand: „Tolik se mě Apačové bojí?“  Vinnetou: „Nyte-ho! Nakate-nýul ilči.“ Velice hladový vítr, což je označení pro smršť. „Howgh! Domluvil jsem.“

Na jednu stranu… znám to, taky mám tyhle obsesičky… na stranu druhou, při vědomí, kolik práce si maminka umí naložit a kolikrát víc toho dennodenně udělá – úplně to vidím, jak si stříhá ty papírky, tuší a rákosem je takhle popíše, a až tuš uschne, pastelkama je sem tam vybarví. Zdánlivě jan tak, ale každá barva trochu symbolizuje tu kterou grafiku, pro snazší orientaci, když něco hledá. Vypadá to jako blbina napár minut, ale musí se k tomu dokopat, najít čas důležitější pro tohle než pro leccos dalšího, a začít. A dodělat, protože začít je to nejsnadnější, ale vydržet u toho až do konce, to je ta pravá dřina! Když vás mezitím napadaj jiný motivy, úkoly, nápady a podněty… Přesně si vybavuju ten skvělej pocit, když je to hotovo a strkáte to do těch správnejch míst v arboru. (Tohle je arbor s jejíma tiskama. Ten tátův o kus dál, to je jiný kafe… bez štítků, všechny šuplata plněný úplně náhodně, zmatek a nelad… od chvíle, kdy definitivně ulehl a pak od jeho úmrtí celýmu jeho archivu dává t...

  Pohled na černošickou vilu od trati „Když už maminka jednou je po operaci, tak má koukat. A když kouká, aby koukala a kouká, tak má koukat na to, co je, a nemá koukat na to, co není, jak tomu dosud bylo.“   A protože kouká jak zamlada, vyvezli jsme ji se sestrou Petrou v sobotu na vejlet. Žádný chození, jen koukání. Na Karlštejn a do Černošic.      (Nějak mi jako neběžci uniklo, že se Prahou běží půlmaratón. Mohlo mě to trknout, když kolona stála v sobotu dopoledne už v Žitný… no, netrklo. Takže z Vinohrad jsem na Smíchov jel bezmála dvě hodiny, protože všude byly zákazy, ale žádný značený objížďky. Prokřižoval jsem město od Florence pro Krč, než jsem se dostal přes Barranďák… a ejhle, ani do Strakonický to nešlo. Vztekle jsem zastavil u zábran, odkud mlíkaři všechny navigovali k tunelu.        „Odjeď, tady nesmíš stát,“ řvali na mě policajti a máchali rukama. „Jak se dostanu támhle na ten kopec?“ ptal jsem se s nevinným výrazem a ukazova...