Sobotní vejlet s maminkou

 

Pohled na černošickou vilu od trati

„Když už maminka jednou je po operaci, tak má koukat. A když kouká, aby koukala a kouká, tak má koukat na to, co je, a nemá koukat na to, co není, jak tomu dosud bylo.“ 

A protože kouká jak zamlada, vyvezli jsme ji se sestrou Petrou v sobotu na vejlet. Žádný chození, jen koukání. Na Karlštejn a do Černošic.

    (Nějak mi jako neběžci uniklo, že se Prahou běží půlmaratón. Mohlo mě to trknout, když kolona stála v sobotu dopoledne už v Žitný… no, netrklo. Takže z Vinohrad jsem na Smíchov jel bezmála dvě hodiny, protože všude byly zákazy, ale žádný značený objížďky. Prokřižoval jsem město od Florence pro Krč, než jsem se dostal přes Barranďák… a ejhle, ani do Strakonický to nešlo. Vztekle jsem zastavil u zábran, odkud mlíkaři všechny navigovali k tunelu. 

    „Odjeď, tady nesmíš stát,“ řvali na mě policajti a máchali rukama. „Jak se dostanu támhle na ten kopec?“ ptal jsem se s nevinným výrazem a ukazoval k vodárně na Dívčích Hradech. „Koukej odjet, tady nesmíš stát!“ přiběhl druhej policajt a vztekle mě navigoval do kolony. „Já se jen ptám, jak se támhle dostanu, už se o to snažím skoro dvě hodiny,“ ptal jsem se a chystal se vystoupit. Oba už byli nepříčetný. „Jste dopravní policie, žejo?“ zeptal jsem se jak blbeček a odepínal jsem si pás. „Nebo koho se mám zeptat, když ne vás, mládenci?“ Za mnou zastavila dodávka s podobným problémem. „Zeptejte se na magistrátu!!!“ zařval ten, co byl nejblíž, a málem ho přejelo auto. „A jaký maj číslo? Zavolám tam,“ chtěl jsem bejt vtipnej, ale už jsem se zase kšíroval, protože bylo jasný, že ani tihle dva mi neporaděj. Holt před tunelem uhnu na Radlickou a otočím to tam na světlech, co nadělám, už před hodinou jsem měl mámu vyzvednout.

    Čímž se chci omluvit všem řidičům za svou spoluvinu na jejich našponovanejch nervech před pár lety, kdy jsem těch městskejch půlmaratónů odběhl jedenáct; včera jsem pochopil, jak strašně jsem musel tehdy i já řidiče nasírat. Moc se omlouvám!!!

 

   Když jsme pak krásnou krajinou a v krásným počasí jeli při Berounce pod Karlštejn, maminka nám četla všechny cedule, co jsme míjeli, a všechny billboardy a reklamy, jásala, že vidí krávy a koně a že spočítá okýnka na baráku na konci vesnice. (Aby bylo jasno: víc jak třicet let se jí – malířce a grafičce, co maluje i v 96 letech aspoň jeden obraz za dva až tři dny, dělá suchý jehly a třídí tátův archiv – postupně zhoršovalo jedno oko; na druhý od mládí nevidí vůbec. Poslední měsíce viděla všechno jen rozmazaně a v temnejch barvách; k operaci se nechala přemluvit až loni v létě… přemejšlím, jestli ji teď nemrzí, že to tak dlouho odkládala.) Karlštejn byla jen ona třešnička na dortu, byla dojatá krásou úplně všeho… jak se leskne Berounka, jak zářivě zelená je tráva a jak v pankejtech rostou tisíce fialek.

    Vraceli jsme se přes Černošice, kde jsme chvilku podle jejích vzpomínek na branku, stromy kolem a štít hledali tuhle vilu, kde bydlela napřed pár tejdnů před válkou, kdy měli její rodiče strach, že i Janovice nad Úhlavou zaberou v rámci Sudet Němci, ale zastavili se v Petrovicích, vesnici hned vedle (ve vile bydleli maminčini strejda s tetou, tehdy filmovej producent Ludvík Kantůrek se ženou Slávkou a dcerami Standou a Irenou. „Strýc Lugy,“ jak se mu říkalo, byl spolumajitelem MoldaviaFilmu, a byl kamarád celý tehdejší filmový top branže, od Vlasty Buriana přes Osvobozený divadlo – s Werichem a Haasem dokonce emigrovali – až po Martina Friče nebo Ljubu Hermanovou). Po několika týdnech, kdy nebezpečí pominulo, se rodina vrátila do Janovic. Kantůrkovi (kteří stihli emigrovat; naprostá většina rodiny to nestihla a byli umučeni v koncentrácích) se po válce vrátili z Ameriky a ve vile bydleli do roku 1950, kdy byli vyhoštěni z ČR a natrvalo odjeli do Vídně.

    Kroužili jsme po Černošicích–Dolních Mokropsech a najednou ji maminka poznala; objeli jsme ji zezadu a šli se podívat k brance. (Letohrádek čp. 403 projektoval v letech 1902–1903 pro Aloise Zemana architekt Osvald Polívka, pak v ní bydlel zakladatel českýho skautingu Antonín Benjamin Svojsík; teď je tam ZUŠ.) Maminka nám popisovala, kde byl kurt a kde bazén, za kterým oknem měla pokoj ona a za kterým sestřenice Standa a Ica, kolik míst bylo u jídelního stolu v hale a jak byly z druhý strany (z pohledu jako na fotce) rozmístěný záhony a s čím… všechno si pamatuje do detailu, i to, že naproti bydleli Kabelíkovi, kudy chodila do školy, v který vile jí šila jaká paní šaty na ples, že Pucovi odvedle měli dceru Ivu nebo jak zařízenej pokoj měl Joža Mrázek-Hořický v domku u trati. 

K brance nám přišla naproti správcová školy, zvala nás dovnitř, ale maminka nechtěla, „chci si to pamatovat, jak to bylo tehdy, třeba bych byla změnama zklamaná“.

    Bylo to nádherný odpoledne, ale musíme toho s ní objet ještě tolik… 

V černošický hospodě Pod Lípou si pak maminka dala s chutí malou Plzeň (vpravo Petra).