… a potkáte bohyni.

Nic víc… než že jdete kvečeru Máneskou a potkáte bohyni.

Říkáte si… ženská v černejch šatech, takovejch tu je. Asi jo. 
    Předešla mě, protože Matylda očuchávala nějaký svinstvo… ale všim jsem si jí chvilku předtím. Šla za náma, hrdá a sebejistá, vlastně tou ulicí plula. (A ano, usmáli jsme se pak na sebe, protože krátce předtím jsme míjeli takovej nesouměrnej pár, mládenec o hlavu a půl menší než děvče, on růžovou trvalou a ona pokérovaná takovým tím způsobem „hele, něco mi sem nakresli“, ať si každej má co chce, píšu to jen kvůli popisu toho páru.) Když se pak vzdalovala k Jiřáku – a my furt stáli o toho svinstva na chodníku –, zíral jsem za ní a vzpomněl si, jak snadno bych jí kdysi dávno řekl, že bych si ji chtěl nakreslit (to bych ovšem ani tehdy nesměl držet Matyldu). A myslel bych fakt nakreslit, protože takhle suverénní jsem byl až jako dospělej a (poprvý) ženatej, a jako ženáč jsem byl věrnej a chtěl lidi fakt jen kreslit. A protože jsem zase ženatej, a Šťastně, tak mě napadlo si ji zase jen nakreslit. Aspoň zezadu.
    Byla fakt nádherná. Ženská v černejch šatech…