Pavel Beneš

Dobrý večer, jsem Pavel Beneš, a protože mě nikdo nezná a nic neumím, zvítězil jsem v castingu na uvedení této výstavy. Připravil jsem si proto krátký proslov a protože to s mou pamětí jde ve znamení skopce, budu jej číst. Netrvám na tom, abyste se na mě při tom museli dívat, ale můžete. Asi to o letošním 3. dubnu nevíte, ale přesně před 130 lety se stala první ze serie jedenácti vražd v Londýně, které byly připisovány Jacku Rozparovači , a před 70 lety schválil americký prezident Harry Truman výrobu nejoblíbenějších zesilovačů na světě, tzv. Marshallův plán . Krásné 120. narozeniny by dnes oslavil podkarpatský zbojník Nikola Šuhaj , zakladatel tzv. secesního undergroundu, a my všichni holou povinní slavíme dnes Mezinárodní den spodního prádla ; mimochodem, zítra je stejně oblíbený Den naostro , mezinárodně uznávaný svátek bez spodního prádla. Ovšem nade všemi těmito banalitami vyčnívá dnešní vernisáž výstavy obrazů, kreseb a obrazů trojice autorů: Evy Turnové, Vr...

Debata i nápad na úpravu hymny mě vážně hodně rozesmály. Nebo spíš hodně rozesmály a nebral jsem to vážně. Jenže ono to prý vážně míněno je.   Autorská interpretace motivu hymny uznávaným skladatelem a varhaníkem Milošem Bokem je patrně opravdu posunem aranže do současna, ale nemožností si novou hymnu také zazpívat se ze státního symbolu stává k pouhému poslechu a maximálně tak k vnitřnímu souznění určená vcelku dost složitá melodie. Při poslechu jsem měl chvílemi dojem, že hymnu slyším ze dvou na sobě nezávislých zařízení a že si zpěváci ve druhé půli odskočili na kafe. Ovšem ani tato či jiné úpravy nezmění zásadní fakt, totiž to, že hymnu máme ufňukanou a lítostivou; místo hrdosti na sebe sama vzbuzuje stesk po domově, po teplém místě na peci za komínem. Taková je ideální pro emigranty a vyhnance, a bohužel asi i pro sportovce povinně vzdálené z rodných hrud… ale že by nám dodávala kuráž a energii, to tedy fakt ne.  S tímto názorem nejsem sám, výhrady ke skla...

Tak jako by Václav Havel býval křtil postupně své lavičky, jako František Sádra Chmelík v pravidelných intervalech odhaluje další a další skrumáž svých ozubených kol v Cross klubu, tak Eva Turnová za chvíli pokřtí svůj šestý háj. Není tedy od věci udělat si malou inventuru. Takže: o „kapele Plastic People“ v různých formách názvu se Eva dosud zmínila 212krát, což je vzhledem k počtu 332 sloupků – včetně šesti letošních knižně dosud nepublikovaných – úctyhodný výkon. V pouhých 96 z nich se ovšem ani jednou neobjevil Vráťa. Johanka hraje alespoň nějakou roli v 36,5 % z nich, zatímco Eviny kamarádky v téměř polovině. Sexu je věnováno v součtu 29 normostran, z nichž ovšem tomu skutečně prožitému necelá třetina jednoho tiskového archu. Ovšem slovo LÁSKA je zmíněno 222krát ,  z čehož ovšem dvakrát ve slově POMLÁSKA a jednou při zmínce skutečného jména J. H. Krchovského. Kvintkustu „kníže“ použila Eva sedmkrát , z čehož ale šestkrát jako druhý pád slova knížky. Basa tvrdí lyri...

„Dobrý den, máte áčkové známky?“ „Ano, kolik jich chcete?“ „Sto.“ „Tolik vám jich neprodám, nejvýš třicet.“ „A proč? Potřebuju jich sto.“ „Máme takové nařízení teď.“ „Tak já si jich vezmu třicet, půjdu ven, vrátím se a koupím si ty další.“ „Helejte, já vám jich prodám třeba sto, tak holt nevyjde na ostatní!“ „Ne ne, klidně mi jich dejte třicet, ať si neděláte problémy.“ „1600, hotově, nebo kartou?“ Tyhle stokrát lepší než olizovat Zemana.

„Ráda bych byla taky na seznamu…“  „Tak třeba někdy v příštím životě se v tomhle seznamu taky ocitnu…“ Samozřejmě mi dělá velikou radost, že jsem strůjcem jakéhosi seznamu adresátů mých novoročenek. Nad posledním výše uvedeným povzdechem jsem se pokusil definovat si jakási pravidla, za jakých lze v onom seznamu patrně být. 1. Jsou v něm ti, které znám a více než víceméně je mám rád od tří do padesáti posledních let. V mnoha případech je mi velkou ctí je rok co rok obesílat, a to i s vědomím, že nesplní body 3 a 4. 2. Jsou v něm i ti (ale hlavně ty), jež jsem v posledních letech zatoužil poznat blíž nebo úplně nejblíž. V 99,9 % zůstalo jen u jejich místa v mém adresáři, ale to nevadí, jedna desetina procenta je stále ještě dobrý začátek. 3. Jsou v něm stále ti, kteří dříve pravidelně a v posledních letech stále řidčeji sami produkují něco, čím dobrovolně dělají s koncem roku radost ostatním, a to i za cenu stále se zvyšujících nákladů na takovou charitu. 4. Jsou v něm...

Eva mě vyzvala, abych tu přečetl její libovolný sloupek. Vybral jsem si z Turnového háje 7 ten s pořadovým číslem 36589, nazvaný Posledních pět. Jsem zcela pohlcena americkým seriálem „Mindhunter“. Je o mladém agentovi FBI, který se věnuje zkoumání sériových vrahů, aby zjistil pohnutky, které je k hrůzným činům vedly. Vzpomínám si, jak se Mejla Hlavsa vždycky před začátkem koncertu schovával za bednou a doufal, že se něco stane a koncert se zruší. V tomhle ohledu naprosto souzněl s geniální herečkou Květou Fialovou, která zase noc před premiérou vyrážela do ulic a spoléhala na to, že se ze tmy vynoří zločinec a zbaví ji života – i trémy. Zdá se, že soused je metalista, fotbalista a příznivec funky v jedné osobě. Usínám s pomocí půlky Hypnogenu. Po půl hodině cítím pach gumy, pračka se podezřele zahřívá. Chvíli držím ruku na skleněných dvířkách. Je to prostě normálně horký. Kdy frontman kapely DG 307 těsně před koncertem vyndal otrhaný papírek: „Napsal jsem něco v noci, jmenuje se ...

Ještě před cestou na Documentu14 (která včera skončila) bych se snad nechal přesvědčit – soudě i podle toho, že jsem tam odjel –, že tahle přehlídka „současného umění“ je skutečně přehlídkou současného umění. Po návratu pochybuji o dvou věcech: zaprvé zda jsem současný umělec, a zadruhé zda jsem tam viděl současné umění.  Co mne se týče, přívlastku „současný“ se nezbavím, žiji a tvořím teď a tady a nejsoučasněji tak, jak jen je to v mých silách. Co se týče umění v Kasselu viděného, jsem si jistý jeho současností, ale pochybuji o správnosti použití slova „umění“. Nechci tu rozdmýchat nekonečnou a zbytečnou diskuzi o tom, co uměním je a co jím není, protože všichni moudřejší než já by mne utloukli svými argumenty; pouze tu sám se sebou polemizuji o tom, zda ono současné umění je stále ještě dokladem umu svých autorů či technickým termínem pro jakoukoli činnost vykazující ambici být vystavena, nafotografována a bez jakýchkoli skrupulí následně zničena a ve své fyzické podobě zapome...