Pavel Beneš

Víc jak čtyřicet let se domlouváme, že „něco spolu musíme udělat“. Občas se potkáváme v litografický dílně, rok co rok si vyměňujeme novoročenky a děkovný maily začínající „Vážený pane kolego“, „Drahej Mistře“ či „Milej pane“, a končící „Zůstávám v úctě“, „S pozdravem kmet“, „Zatím prosím pokorně o odpuštění za komplikace“ či „Váš obdivovatel“, až letos se odhodlal k výkopu a včera jsme se sešli, u něj, na jeho hřišti. Ač host, cejtil jsem se u pana Suchého jako doma.  Byly to nádherný dvě hodiny, s úžasným servisem paní Terezy, se skvělou kávou a neméně skvělou bábovkou, kterou prej ale upekla paní Rohlíková. Probrali jsme leccos: co teď zkouší a co zrovna píše, jak máme oba rádi bezchybnou literaturu i typografii, co čet jako malej a co už nečte teď, jak mu Ferda Havlík – zapřisáhlej odpůrce všeho ruskýho – složil senzační a veskrze ruskou hudbu k muzikálu Nižní Novgorod, co všechno sbírá a jak furt padá, protože zakopává o koberce… a i chvíle, kdy jsme jen mlčeli, byly plný souz...

  Já teda nevím, jak kdo, ale já v tom vidím koalu s hračkou koalem krku.  (Mně teda bylo trochu divný, že Matylda vyspávala, a kdybych se v půl osmý nevyhrabal z postele, abych načůral do zkumavky pro pravidelnou kontrolu prostaty, ani by se nikam nehrnula; pak jsme šli ven, hodinu lítala po parku, vrátili jsme se já promrzlej a ona hladová, a jak tak jdu do špajzu pro granule, vidím tohle! A jak to tam bylo z noci, vůbec to nešlo leckde vydrhnout, padla na to role hajzlpapíru a jedna houbička… ale to už M spokojeně trávila na posteli a já si udělal nový kafe, protože to první vystydlo.)