Boudo, boudičko, kdo v tobě (ne)přebývá?

Nezpochybňuju jinou zkušenost, nezpochybňuju názory veteránek a matadorů psí výchovy, ale… co prošvihnu teď, to už se NIKDY nevrátí, už nikdy znova to nezažiju… a za to to stojí.

Možná Matylda stále není stále zvyklá na svou boudičku, ale já zase mám dobrej pocit, že jsem zažil to, co jsem kdysi u Garpa – abych taky nic nepokazil – prošvihl. A proto vím, jak tluče psí srdíčko, když spí, jak se chvěje ten hnědej polštářek, když se zklidňuje, a je skvělej pocit, že Matylda snad bude navždy vědět, kdo ji rukou chlácholil a utěšoval, když z hodiny na hodinu zmizela svý mámě, ségrám a bráchovi, kocouru Davidovi a teplu toho mile zasmrděnýho rodinnýho pelechu.
Když byly moje děti malé, nejkrásnějšími zážitky bylo – vedle vyklepávání vypraných plen, než jsem je pověsil na šňůru –, když mi usínaly na prsou, já je lehce přidržoval, abych je láskou nerozmačkal, a jejich tělíčka mi na plecku jihla a měkla, až se propadla do snu. Byl jsem takhle schopnej probdít noci, zvlášť když jsme měli doma nastaveno, že žena se jim cele věnovala přes den a já, aby si odpočinula, je měl v péči v noci („Pavle… volá tě Hermínka a říká ti ‚mami‘…“, byla Danielina tehdejší rozespalá mantra). 
A přesně tenhle pocit se mi teď vrací s Matyldou, když unavená tím svým věčným blbnutím najednou lehne a v přivírajících se očičkách lze zahlídnout přání, aby ji Murphy aspoň ještě jednou láskyplně mateřsky olízla, jako když se k ní naposledy před tejdnem uvelebila, protože tam byla doma.
Celej ten tejden se ve mně perou jakási povinnost dostát požadavkům zkušenějších a obyčejné lidství, a zatím vítězí to druhé. S Matyldou se pravidelně střídáme ve dvou bytech, v obou má pelech u našich postelí, a v obou má přepravku, kterou tam či tady zatím výjimečně, ale zato zcela dobrovolně navštěvuje, chvilku se rozhlíží po tom obřím prostoru, a buď tam zdřímne, nebo si přijde pro podrbání a pod peřinu z mý dlaně. A já v tý dlani cítím, jak holka roste, protože před tím tejdnem to byl uzlíček s ocáskem jak malej kornoutek, a dneska je – aspoň teda mně se to tak zdá – dvakrát tak velká a ohon má už dobře dvacet čísel. Sice se doma občas vyčurá, když se nestihnu dost rychle nasoukat aspoň do kalhot a trika, a úplně výjimečně udělá i hromádku (za těch sedm dní celkem tři), ale to se poddá (já, Bára i holky startujeme kdykoli dá Matylda znamení), stejně jako to, že si nechá poradit, že boudička může bejt fajn i bez toho, že by tam musela v zoufalství, strachu a chladu protrpět první tři noci, někde úplně jinde, než kde dosud spokojeně žila. 
Nemůžu si pomoct, jestli má bejt pes členem rodiny, nesmím s ním hned zpočátku zacházet hůř než s ostatními dětmi, který bych taky plačící nenechal v dětský postýlce, abych je vychoval. 
Mám ze sebe dobrej pocit, vážně. Jsem u toho, jak moje čtvrtý „dítě“ roste, moudří a krásní, když u toho třetího jsem to – já blbec – z neznalosti (?) nebo povinnosti (?) nebo nadřazenosti (?) nějak nezvládl a nepochopil (a přesto mě Garp miloval vší svou psí láskou, který se nic nevyrovná).
A hele, Matylda si do tý boudičky zase vlezla.
Hm, už mi zase sedí na noze…