Alenka

Alenka Antonová a Petr Šturma, Velenovy, 1983

7. října 2021 jsme se rozloučili s mým tatínkem, obřadem v malé obřadní síni Strašnického krematoria. Tam jsem měl svou první pohřební řeč. Zjistil jsem, že psaním takového proslovu se s pohřbívaným loučím srozumitelněji a méně bolestně, než kdybych jen byl účasten samotného obřadu.
A zjistil jsem taky, že mě to napsat a pronést vlastně bavilo.
Asi to na mně bylo vidět, protože když zkraje ledna 2022 zemřela naše rodinná kamarádka a maminčina kamarádka vlastně už jediná, obrátilse na mě s prosbou smuteční řeči Alenčin bratr Petr, a já mu rád vyhověl. A takhle jsem se s Alenkou rozloučil.

„Pavlíčku! Ahoj, jak se má Pampela?“ vítala mě vždycky, když jsme se potkali. Maličká, drobounká, s očima, pro které jsou chlapi schopní těch největších bláznivin.

Když jsem tu smutnou zprávu volal minulé úterý nic netušící mamince, vyhrkla „Ale vždyť jsem s ní před chvílí mluvila…“, a pak byla chvil-ku potichu a šeptla: „Chudinka moje malá…“

Sousloví „Petr s Alenou“ bylo v naší rodině vždycky synonymem skvěle stráveného času, ať už u nás na Demartince, nebo u nich ve Velenovech. S Petrovým ráčkováním „Kachle, to je ale pachalýza!“ a zpěvem odrhovaček s jeho kytarou a výjimečně s maminčinou harmonikou, když přijeli do Tvrdoslavi, a hlavně a především s Alenčinou bezbřehou pohostinností, jejím kmitáním mezi kuchyňkou a stolem venku ve Velenovech, nebo jen se zasněným sezením a zpěvem s očima vzhlížejícíma kamsi vzhůru nebo někam zpátky, do ateliéru s milovaným profesorem Fillou, jehož odkazu zůstala do konce své tvorby věrná s až tvrdošíjnou potřebou na něj nezapomenout. 

Všichni ve Velenovech, 1983

Věčně obklopená lísajícími se kočkami, které – na rozdíl od pod nohama imrvére se motajících jezevčíků – měly své místo na Alenčiných obrazech a dřevorytech, spolu s ženami, jejichž krásu člověk ocení až tehdy, kdy jejich tělo přestane hrát hlavní roli. 

A ty oči… takhle si představuju ty pomněnkové. Neznám žádnou jinou ženu, jejíž oči by byly stejně průzračné, a přitom hluboké, upřímné, vnímavé, vtahující a … pomněnkové. Alenka byla především tyhle její oči, pak culík – nikdy jsem ji neviděl učesanou jinak – a teprve pak drobnost jejího tělíčka, které i přes svoji zdánlivou křehkost dokázalo nést nejen tíhu nesnadného života nijak protežovaného umělce, ale i přenášet velká plátna, manipulovat s grafickými plotnami, pomá-hat s transportem Petrových soch či z ruiny na kraji Velenov vytvořit malé království plné dobrých kouzel a okouzlující svou útulností. 

S Alenkou odešel další kus našeho života, jehož podstatná část nás opustila s mým tátou, Karlem Benešem, před pár měsíci, v září. Tenhle kvartet nerozlučných přátel – tedy mých rodičů a Petra s Alenou – se nezadržitelně rozpadá… a já jsem moc rád, že se nám, mně a mnoha z vás přítomných, podařilo předloni v srpnu dát jej konečně – protože úplně poprvé – v pražské Nové síni dohromady, na jejich první společné výstavě nazvané „My pluli dál a dál…“, kdy ale Petr se na tu plavbu vydal už před sedmadvaceti lety a můj táta už neměl sílu absolvovat vernisáž. Odplul loni v září a Alenka letos. Plujou už spolu, 
dál a dál v zelené lesy,
kde vlnka s vlnkou slaví své plesy
dál a dál v rákosí tmavé,
kde rybka s rybkou spolu si hraje… 
Šťastnou plavbu, Alenko… a mami, nebuď smutná, ještě jsme tu s tebou my a nepustíme tě.
Děkuji vám.

Poslední rozloučení s Alenou Antonovou (1928–2022), malířkou a grafičkou, Strašnické krematorium 7. 1. 2022