Tomík

Všichni víme, že František Tomík se narodil 30. června 1955, tedy stejně jako Egils Levits, lotyšský soudce, právník a 10. prezident Lotyšska, či kanadský zpěvák Brian Vollmer, tedy v den, kdy svět slavil 50. výročí okamžiku, kdy Albert Einstein zveřejnil článek „O elektrodynamice pohybujících se těles“, ve kterém uvedl svou teorii relativity, v německých Leopisech fyziky (v orig. Annalen der Physik), časopise, který je jedním z nejstarších vědeckých časopisů o fyzice: vychází od roku 1799, ano, od téhož roku, v němž po deseti letech skončila Velká francouzská revoluce a kdy se v Čechách 30. června, tedy přesně 186 let před Františkem – náhoda? nemyslím si – narodil Ferdinand Leitenberger (což znamená znamená horal, průvodce), vojenský důstojník, dobrovolný hasič a podnikatel (zemřel v sedmdesáti 3. září 1869, přesně v den, kdy se narodili Fritz Pregl, rakouský chemik slovinského původu a nositel Nobelovy ceny za chemii, a německá malířka Helena Funke).

Takže zatímco celá Příbram slavila svátek Šárek, Melánií, Teobaldů, Vlastimírů, Vlastimír, desáté výročí vzniku Státní bezbečnosti a krásná vysvědčení příbramských školáků, Tomíkům se narodil František. V noci k jeho kolébce přišly tři sudičky. První řekla: „Vyučíš se spojovým mechanikem!“, druhá pyšně dodala: „Vystuduješ Střední odbornou školu výtvarnou v Praze, řečenou Hollarka, a budeš se živit jako grafik v několika časopisech včetně porna, ale co naděláš!“, a ta třetí mu prorokovala: „Ale než se proslavíš na Zbraslavi, budeš úspěšný spojový mechanik, skladník v Díle ČFVU, referent ve výstavním oddělení Národního technického muzea, kurátor kladenské galerie, kterou nazveš rokem dnešního dne, tedy Galerie 55, a …“, ale nestihla doprorokovat, protože ke kolébce se vrhly čtvrtá a pátá a šestá a deset dalších sudiček, které se překřikovaly a Františkovi věštily role „pořadatele Kladenského salónu“ a „spolupořadatele výstavy pod širým nebem nazvanou Kladenské dvorky“ a „organizátora Zbraslavského salónu“ a „budou o tobě psát v Zakázaném umění II., v Kladně v osobnostech, ve Velkém slovníku osobností vědy a kultury příbramského regionu a v Plakátech sametové revoluce“, jedna dokonce věštila „vyrosteš“, ale tu nikdo nebral vážně, protože už se rozednívalo, byl 1. červenec a na svět se drali v Karlových Varech pozdější poslanec za socany Michael Kuneš, v Ting-jüanu nedaleko Wu-chanu nedávný premiér Číny Li Kche-čchiang či v Neapoli italský umělec a fotograf Augusto De Luca. 

Já mám s Františkem spojený zážitek, který bezvadně dokresluje Františkovu mírumilovnou povahu: Kdysi, ještě v minulém tisíciletí, jsme spolu pracovali v redakci časopisu STORY – kdo si to nepamatuje, bylo to něco jako National Geographic Magazine, ale pro úplně blbý –, a František byl tehdy (nevím, zda jím nezůstal) něco jako ezo. To jsou takoví ti lidé bytostně spjatí s přírodou, kteří chodí v patchworkových pončech a pletených kamaších, za uchem s kopretinou nebo žlutým listem – to podle ročního období – a se žebradlem ze starých džínsů proklatě nízko, tváří se imrvére zasněně a nedá se s nimi moc o čem povídat, protože jsoucno a horské bystřiny a podobně, a hlavně rozjívené děti, které můžou všechno a serou vás, protože vy chcete mít v té kavárně klid. Ale Františka byste tehdy podle těchto znaků nepoznali, František byl ezo svou vášní pro čaje. Měl takový veliký puclák, který si hýčkal a liboval si v jeho černotě od všech vypitých čajů černějších než registrační černá ve CMYKu. A jednou tenhle ritualizovaný hrnek nechal neprozřetelně stát na stole… a stalo se, co se stát muselo: pečlivá uklízečka večer miláška vzala a solvinou, jarem a drátěnkou divotvorný hrnec vydrhla a pyšná na svou důslednost jej Františkovi vrátila na stůl. A František druhý den přišel do práce a – soudě podle toho, jak vyváděl – jeho svět se zhroutil a mládí bylo sedřeno z pamětníkovy glazury a zmizelo ve dřezu a v tu chvíli už bylo bůhvíkde. A od té chvíle už STORY nebylo tím, čím bývalo, Mirka Doležalová ani Marcela Zewdieová nedokázaly Františka potěšit, a do toho ten Teprt zasranej a Královské perly a Halininy úvodníky… no, prostě Armageddon. 

Nevím, zda je František furt ezo, ale tuhle mi nabízel pivo.

Zde – kde Všechno nepoletuje – se František představuje jako malíř, vejtvara, jak říkáme my kundštýři. Já jeho věci až donedávna zas tak moc neznal – teda, popravdě: neznal jsem je vůbec –, naše cesty po mnoha letech svedla loňská účast v charitativní akci pro zdravotníky z Bulovky, jimž jsem se rozhodl zkrášlit sesterské a doktorské pokoje uměním, na něž v covidové době neměli čas. Covid – pro ty, kteří zapomněli – nás tu dva roky trápil až do Matěje, kdy Rusáci vlítli na Ukrajinu. František byl jedním z třiceti výtvarníků, kteří ochotně poskytli svá díla, ba co víc, při dražbě byl jeho obraz „13 veselých samaritánků“ tím, o nějž byla největší bitva. 

13 veselých samaritánků

Jak stárnu, zjišťuji, že se mi obrazy jako jsou ty Františkovy a lidé jako je František čím dál víc líbí a že to je přesně to, co potřebuju vidět a vnímat – poctivou práci především pro svou radost, která když se přelije i do radosti jiných, je tím nejlepším, co může člověk vytrousit pro potěchu světu. Věcí, které dělá František, je třeba si vážit i proto, že jsou to poměrně velká díla od poměrně malého muže, ale o to větší radost dělají. 

My si tady užíváme krásy Tomíkových obrazů – a to je dobře, proto jsme se tu sešli, my sešlí i ti mladší! –, ale kdo z vás ví, co se stalo dnes před 674 lety, roku 1348? … Karel IV. založil Nové Město Pražské a i tím položil základ k Viole přece! A nebo víte, že – dodnes si tu frázi pamatuji z povinně odebíraného Ogoňoku… „Znajetě li vy što?“ – před 159 roky, zjara 1863, vyrukoval Gregor Mendel s výsledky svých pokusů s křížením hrachu? Aha? To je furt umění sem a umění tam, ale hrách, vážení, hrách – který potřebuje neutrální půdu alespoň pH 6,5 a musí se sít nejméně 3 km od pozemku s hrachem v předchozím roce, to kvůli chorobám a škůdcům, např. zrnokazu hrachovému – že hrách je už skoro 160 let kříženec!

Nebo že je to přesně devadesát let, co měla v roce 1932 premiéru hra Voskovce a Wericha Caesar v Osvobozeném divadle támhle U Nováků! Za hodinu by tehdy začínala… 

O dnešních hezkých, kulatých 310. narozeninách Johna Fothergilla, anglického botanika a fyzika narozeného na MDŽ roku 1712, ani nemluvě.

Abych předešel dotazu, který čtu v mnoha očích na mě upřených: ne, František není členem Asociace turistických oddílů mládeže, jehož členové se sdružují v jednotlivých turistických oddílech mládeže a říkají si Tomíci. Ovšemže – a tady je třeba skutečně docenit Františkovu dobrou pověst citlivě mísenou s dobráckou povahou – je František pomyslnou červenou stračenou z krabiček Veselé krávy (dnes a zítra v akci v Lidlu a v Bille!) pro tavený sýr Tomík, obsahující vápník, bílkoviny a smetanu. Rovněž je ale i hrdinou několika knih jeho dobrodružství (Tomík jde ven, Tomík na cestách, Tomík Lemon tekutý přípravek na nádobí… pardon, zabloudil jsem z knihkupctví do drogerie), stejně jako je oblíbenou hračkou – Sobíkem Tomíkem, sedícím, 30 cm, za 141 korun 57 haléřů s DPH. Nevím jak vy, sáhněte si do svědomí – někde stranou, prosím! –, ale kolik hraček nebo jídel znáte se sebou samými? Já, pominu-li jednoho kontroverzního prezidenta s jeho nešťastnými sekrety, sám sebe na obalech a ve výlohách teda fakt nečtu. Ano, mám město… a co jako?!

Vidíte… a už jsem v půlce! Takže…

Ano, všichni přece jak své boty známe známe Tomíkovice (něm. Domsdorf), osadu nacházejí se 2 km severně od Žulové podél silnice do Vidnavy, na dolním toku Skorošického potoka před ústím do Vidnavky, stejně jako vodní plochu Tomík u Teplýšovic nebo Zahrádku u Tomíků s prodejem včelích produktů ve Vyklantické 144 v Lukavci na Vysočině… a přesto jsme se sešli dnes zrovna tady, ve Viole, daleko od všech zmiňovaných divů světa, abychom se pokochali pohledem na svěží díla páně Františka Tomíka. 

Kochejme se. Děkuji za pozornost. 

Přečteno na MDŽ, 8. března 2022 na vernisáži výstavy Františka Tomíka Všechno nepoletuje, Viola, Národní 7, Praha 1