Pavel Beneš

„Co kdybychom oslavili dnešní svátek jako pejsek a kočička v té Čapkovo knížce?“ zeptala se pejska kočička. „Báječný nápad, kočičko,“ pochválil kočičku pejsek. „Ale to bychom muselí mít ty vlaječky,“ řekla po chvilce kočička. „Aha. A protože je nemáme, museli bychom si je vyrobit,“ řekl pejsek. „Skvělý nápad, pejsku!“ pochválila pejska kočička a odešla do kuchyně. „Anebo bychom se na to mohli vysrat,“ řekl po chvilce pejsek.

Helejte, to zas byla storka. Byl jsem včera u mámy (před tou Zbraslaví), poudáme si, a ona se furt tak ošívá a něco má na srdci, jen to ne ane dostat na ten jazyk. Až za chvilku… „Byla jsem na půdě.“ Zakázal jsem jí totiž tam po tom žebříku lézt, naposlad tam byla loni, však jsem to tu někde psal… třídila tam věci, leccos „nějak“ dostala dolů, radši nevědět. „Mami!…,“ ale vlastně jsem nechtěl slyšet podrobnosti. „Tam ti je bordel… a těch starejch knih, hlavně dědovo, s jeho ilustracema, nejvíc slovenskejch… ale třeba taky bedna starejch desek, ještě s Carusem, těch tvrdejch se psem.“  „Hele, příště tam vylezu a nanosím to dolů.“ „No… ono už i tohle je zčásti dole… chci to taky trochu probrat a roztřídit.“ Radši jsem si dal zmrzlou švestkovou buchtu. „Někdo mi poradil, abych ty buchty před dopečením potřela rumem, jsou pak vláčnější. A abych tam dala celý švestky a do nich lžičku klevery… jaký jsou?“ „Senzační, mami.“ Všechno je lepší než představa, jak 96letá babka leze po žebříku ...