Performenses

Sex! Drogy! Umění! Bez explikace jen výkřik, ovšem s vysvětlivkou či popisem jsou i tato tři slova Uměním… 

Kdekdo ví, že si velmi vážím výtvarných umělců, zejména těch své dílo vytvářejících, tvořivých a tvůrčích: malířů, sochařů, sklářů, architektů, grafiků, designerů… jen u performerů to nedokážu, sorry… snad jen s výjimkou Thomase & Ruhllera, ale to jsou Holanďani.

Stejně to většina rozumných lidí ví: král je nahý, a performance je pro mě synonymem tvůrčí nahoty… takové performální menstruace, vypuzení neoplodněné děravé myšlenky (angl. Performenses).  

S koncem každého semestru se v mnoha uměleckovysokoškolských ateliérech sejdou více či méně dobří, známí nebo úspěšní umělci, aby s tváří v dlani a skvěle zahraným vnitřním zanícením dumali o píčovině vysypané do rohu, pověšené na lustru, opřené o zeď či snad dokonce umně nainstalované uprostřed prostoru. Je úplně fuk, o co se jedná, je tam to, co bylo po ruce. Podstatné není To, ale Proč. To, čím u jiných uměleckých děl je popiska (název, rozměry, rok vzniku, technika), je u performance vysvětlivka, protože bez vysvětlení by dílo bylo ještě větší píčovinou, než je s ní. Spousty slov, spousty myšlenek, citací, frází a naivních dojmů, filozofický elaborát (samozřejmě s mrakama chyb, ale o ty nejde) při obhajobě deklarovaný samotným Autorem (v posledních letech hlavně Autorkou, protože kluci vymizeli). Totéž lze zažít u uměleckých fotografů… mobilem zachycené momentky, stokrát filtrované ve Photoshopu, ovšem kvalitně vytištěné a ejhle – na výbornou! 

A mně je v tu chvíli líto lidí, kterých si jinak vážím, mám rád jejich práci a dílo, respektuji jejich názory a s mnohými se leta přátelím, za to, že tu stojí, kývají hlavami, vysvětlují neobhajitelné a obhajují nevysvětlitelné, a souhlasí s tím, aby strůjce té hodnocené hovadiny za svou neschopnost něco skutečně vytvořit dostal nejenže zápočet či známku, ale nakonec i titul bakaláře nebo magistra. Protože zatímco grafici makají na plakátech či knihách, skláři potí krev v hutích a keramici u pece, zatímco sochaři padají únavou a hercům jde hlava kolem z navrčeného scénáře, zatímco medikům se o krvi v noci zdá a inženýři či chemici museli něco vymyslet, objevit a zveřejnit, zatímco houslisti necítí bříška prstů levé ruky a dechaři mají napuchlé rty, psychologové a sociologové mají hlavy velké jak lampióny a právníkům se paragrafy pletou s paraleny, budoucí profesionální performeři mají za sebou pěkné prázdniny plné večírků, chlastaček, filmů a zábavy, protože své „dílo“ vymyslí na poslední chvíli z toho, co bude po ruce, a přes noc napíšou „obhajobu“. Za performance se totiž u klauzur nebo diplomek nevyhazuje. Proč? Protože si nikdo netroufne říct, že král je nahý.

Jistě se tu do mě leckdo pustí a zabředneme do diskuze o ničem. Potrefené husy budou kejhat, uměníznalci si mě podají a naučím se nejspíš mnoho nových cizích slov. A to jsem se ani nerozepsal o roli tzv. kurátorů, protože výstava bez kurátora by dneska byla úplně mimo mísu! Dříve byl kurátor správcem hotového, dnes je mentálním původcem budoucího vzniklého; kurátor totiž řekne umělci, co vystavit, kam co pověsit či položit, ba co víc – poradí i co teprve vytvořit, aby Autor dostál Konceptu výstavy, jíž je kurátor autorem autorovatějším víc než samotní autoři. 

Kdybych ovšem svůj text o performance přednesl u klauzur nad prázdnou zavařovačkou postavenou na podstavci z pomníku Masaryka jako svou obhajobu a vysvětlení, že mým konceptem je srovnat své vnitřní „já“ s jejich vnějším „oni“ a porozumět všemu jsoucnu v roli intraverzního apotyfikálního kontrareceptora, dostanu od komise nejhůře velmi dobře, a to jen proto, že kolem šel nějakej šťoura vedle od grafiků a zeptal se, proč všichni stojíme kolem té prázdné zavařovačky.

Protože král je mrtev, tak ať žije král. I když je nahej jako prst.