Vyžírkové

Známe to my všichni, kteří navštěvujeme vernisáže a tiskovky svých přátel, abychom se s nimi zase viděli, stihli si říci několik hřejivých komplimentů či impertinencí, abychom jim vytvořili milou kulisu veřejného zájmu a abychom jim upřímně zatleskali a měli možnost je pochválit. A než se s hlavními hrdiny té které akce stačíme navzájem poobjímat a zulíbat, než mluvčí stihnou pronést své opěvné ódy a hudebníci odehrát své citlivé party, zvládne partička všudypřítomných budižkničemů obsadit všechny strategické body na trasách ke švédským i jinak obloženým stolům.
S tvářemi plnými skvěle zahraného zájmu o dění kdesi kolem mikrofonu či pořadatele s náručí posléze darovaných květin, navzájem spolu na dálku komunikují jak zkušení hráči blufující kolem rulety či při pokeru. Shrbené plešaté hlavy starců, úlisně zmalované babské tváře, démonický vousáč a slizoun s přehazovačkou... a ruce třesoucí se na gratis skleničku vína a chlebíček.
Nejsou to žádní chudáci, za odpoledne obrazí několik akcí, jsou skvěle zorganizovaní, diáře mají popsané akcemi, v propracovaném systému hodnocení té které instituce... a všechno vyžerou.
Není mně jich líto. Spolehají na to, že nám samozřejmá úcta ke stáří nedovolí sebrat jim navršené talířky a bezedné skleničky, rozprášit jimi obsazené stolky co nejblíž hodokvasu a poslat je do háje. Nemýlí se, úcta a výchova mně skutečně leccos nedovolí. A to ani vůči obyčejným prachsprostým zlodějům.