O tatínkovi (na jeho pohřbu 7. října 2021, Malá obřadní síň Strašnického krematoria)

Byly doby, kde se táta dovedl smát…

Drahá rodino, milí přátelé a vážení smuteční hosté, není snadné  mluvit o někom, kdo tu již není, ale vlastně je... o někom víc než blízkém, kdo je teď hodně daleko, a vlastně s námi. A už vůbec není snadné o něm mluvit před těmi, kdo jej milovali, vážili si jej – a nejtěžší je o něm mluvit před těmi, kdo jej přežili.

 

Můj tatínek Karel Beneš – akademický malíř, absolvent UMPRUM v ateliéru Antonína Strnadela, Vlčnovjan celým svým srdcem i životem – v našich srdcích zůstává v mnoha rolích, jimž se dobrovolně poddal... především jako úžasný manžel, tatínek, brácha, děda, strýc... jako věrný a nezištný kamarád Petra, Aleny, Vaška, Lájoše, Jarky, Olbrama, Alfa a několika málo skutečně blízkých přátel, jako pan Umělec, grafik, ilustrátor, famózní kreslíř a excelentní rytec – i když to skřípání šábru o kámen mi rvalo uši –, jako sentimentální zpěvák těch nádherných slováckých písniček, jako čestný občan Vlčnova za všechnu tu barevnou krásu Slovácka na jeho litografiích –, a jako dobrák, kterej by se pro ostatní rozdal – jen to, kolik desítek lékařů má někde zastrčenou jeho grafiku jen za to, že ošetřili někoho z našeho příbuzenstva lépe nebo dříve než ostatní pacienty. Také ale jako nadšenec pro leccos – pro techniku, jíž vesměs vůbec nerozuměl, jen se mu líbilo ji mít... fotoaparáty, nářadí, navigace... (úsměv), pro krásnou typografii – leta jsme odebírali americkej National Geographic jen kvůli senzační typografii a fotkám, texty jej mílely –... jako fajnšmekr pro parádní obleky – holt generace, která do školy chodila v kvádru a klobouku – ... jako obdivovatel kolegů Picassa, Chagalla, Matisse, Svolinského a mnoha dalších... jako profesionální nadšenec pro tužky, pastely, akvarelky, křídy a pro ty nejúžasnější papíry, jejichž kvalitu poznal podle zvuku, když do rohu archu lehce cvrnkl, pro tiskařské barvy a jejich vůni, pro chlad kamene a hřejivost barevného kouzlení s ním... pro krásnou knižní vazbu, a – nelze nezmínit tuto významnou součást jeho vnitřního světa, jeho věčnou výtvarnou inspiraci vedle Slovácka, ženy, lásky či světa cirkusu – pro hudbu, již poslouchal ať už chtěl nebo nechtěl, ale chtěla-li maminka u protějšího stolu nebo za rohem ateliéru... (úsměv) ... a v neposlední řadě jako nadšenec pro šikovnost řemeslníků, o nichž mluvil uctivě jako o fachmanech a oslovoval je „Mistře!“ bez ohledu na to, zda to byli machři nebo flinkové... a také nadšenec pro jídlo, moravské víno, slivovici... vlastně pro cokoli, aniž by to s čímkoli přehnal. 

Snad jen kromě práce. Tam neznal míru a nevnímal čas. Teprve s jeho odchodem si uvědomuji, že byl především tatínkem, a především proto, že zatím většinu mého života. Slovo TÁTA u nás totiž neznělo, stejně jako máma. Vždycky jen tatínek a maminka. Pak s příchodem vnoučat až donedávna děda. Vnoučata vyrostla, děda zůstal ... a já si najednou uvědomil, že víc než děda je to přece můj táta. Já si v posledních letech vůbec uvědomil ohledně rodiny spoustu věcí, na které nejspíš nemá dvaceti- či čtyřiceliletej mozek mentální kapacitu. 

Miloval jsem tátův bordel na stole… mám to stejně.

Táta pro mě byl – ale to vnímám až v posledních letech – příkladem toho, že lecčeho lze dosáhnout i přes nepřízeň okolí, že úspěchu a radosti z práce si lze užívat i bez zájmu zprostředkovaného veřejným ohlasem. Táta, jako introvert, nestál o jakoukoli publicitu, nelpěl na jakési slávě, jíž se rádi dříve či později poddávali jeho spolužáci a kamarádi, více či méně úspěšní a hlavně kvalitní, dobří či čestní. Obešel se bez politické angažovanosti, jistý si vírou v sebe sama. Přežil bez pochlebování a vnucování se tam, kde se jiní naivně štosovali ve frontě na potlesk. Vyhýbal se zájmu, a tím byl a je zajímavější než ti – vždy dočasně – nejzajímavější. 

Tatínek měl svého anděla strážného, chránícího jej před – obrazně řečeno – pomyslným zlem světa, před námi dětmi, před starostmi. Ten anděl támhle sedí a já se sestrou Petrou mu říkáme mami. Nelze mluvit o tatínkovi a nemyslet přitom na maminku, vždyť téměř sedmdesát let byli jedním tělem a především jednou duší, jedním srdcem, jedním jediným světem, jednou rukou tvořící zázraky pro radost ostatních, a jeden druhému láskou, oporou, rádcem a partnerem v tom pravém slova smyslu. A před týdnem jedna polovina tohoto vesmíru odešla, zmizela z našeho faktického světa, ne však z našich srdcí, myšlenek a vzpomínek. Ještě pořád naštěstí máme tu druhou polovinu. Žijme ji. 

Vážím si nesmírně toho, že jste dnes obětovali svůj čas a poddali se dobrovolně atmosféře, která rozhodně není veselá. Jsem vám vděčný za projevenou účast v této nelehké chvíli a přeji vám do příštích časů jen to nejlepší. 

Na závěr si troufnu parafrázovat první strofu „Vzpomínky na zemřelého bohéma“, již napsal náš rodinný přítel Joža Mrázek-Hořický: Žil, byl, umřel, zůstal. Navždycky. 

Děkuji vám.